KOMENTÁŘ: Probudím se včera aneb mají vrcholové sportovkyně místo úspěchů rodit děti?

Už je tady zase. Doba, kdy muž říká ženám, jakou mají ve společnosti roli, a co by měly dělat se svými životy. Ta doba, kdy český internet žije tím, jestli mají ženy být spíš matkami, nebo mají právo zvolit si jinou kariéru.

Vody českého internetu rozvířil v uplynulých dnech článek Zdeňka Haníka publikovaný na stránkách Reflexu a jeho následný rozhovor pro DVTV. Oprávněně. Haník, který je místopředsedou Českého olympijského výboru, se vyjádřil, že podle něj vrcholový sport ženy ničí a není pro ně vhodný. A podle jeho názoru jsou většími hrdinkami ty z žen, které se namísto vlastní dráhy vydají cestou pečovatelky o svého muže, kterému rodí děti.

Taková vyjádření lze krátce po zimních olympijských hrách považovat za opovážlivá. Ženské sportovkyně dovezly celkem šest medailí (a Ester Ledecká se zapsala do dějin svým fenomenálním vítězstvím ve dvou různých disciplínách), zatímco z mužů uspěl pouze Michal Krčmář.

Je nutno zdůraznit, že Haník opakovaně uvádí, že si nemyslí, že by ženy vrcholový sport dělat neměly vůbec. Říká, že pokud se pro něj rozhodnou, musí vše podřídit vítězství, zabrat v tréninku a „nepapat tolik“. Uvozovky v původním článku uvádí sám autor – bůhví, co mají znamenat. Nepapat anabolika pro růst svalů? Nepapat dezerty po večeři, jak údajně říkal trenér Gabriele Koukalové? Anebo nepapat vůbec, aby byly prostě štíhlé a krásné?

Zdeněk Haník jako by naznačoval, že tohle ženy ve vrcholovém sportu nedělají, že vítězství nepodřizují celý svůj život. Tedy, on to vlastně nenaznačuje, on to říká jasně – dle něj ženy neprahnou po vítězství, ale chtějí důstojně remizovat, protože to je jejich povahám vlastní. Až na tu skutečnost, že není. Ženy se liší jako muži. Některé vítězit chtějí, některé nechtějí. A s ohledem na sportovní výsledky je jasné, že ve vrcholovém sportu České republice nechybí ženy, které jsou ambiciózní, tvrdě na sobě pracují a závodí, aby vítězily. Příklad Petry Kvitové mluví za vše.

Místopředseda olympijského výboru se ale domnívá, že taková píle ženy ničí, protože ty pak přicházejí o svou křehkost a půvab, svou vnitřní něhu a zranitelnost. Protože se „chovají jako muži“. Sportovní klání autor považuje kvůli bojovnosti prostředí výhradně za sféru mužů, ve kterém ženy podmínky snáší jen těžce a s nutností velkých obětí – například mateřství.

Na co však místopředseda Haník zapomíná, je skutečnost, že ženy mají být matkami stejně tolik, jako muži  otci. Mužští sportovci, kteří se pro takovou dráhu rozhodnou, jí obětují zrovna tolik, jako jejich kolegyně. Při neustálém cestování a tréninkových plánech rovněž trpí jejich partnerský a rodinný život, ať už ho mají anebo ne. Vyčítá snad někdo Jaromíru Jágrovi, že svůj úžasný genofond nepředal dál a doposud nezplodil potomka? Sotva. A tak je to dobře.

Těhotenství a mateřství je břímě natolik velké, že se zdá hrubě nespravedlivé na ženy klást další. Chtít po ženách, aby byly za všech okolností především půvabné a slabé, je nesmysl. Mají veškeré právo být takové, jaké chtějí, aniž by přišly o svou ženskost. Dnešní doba skýtá úžasné možnosti, jejichž zachování bychom měli hájit. Při nejlepší vůli lze dobře skloubit rodinný život a kariéru, dokonce i tu sportovní.

To, co naší společnosti v této oblasti ale zoufale chybí, je tolerance. Zdá se o tolik snazší odsoudit ženu za to, že se rozhodla pro kariéru, ať už sportovní, vědeckou anebo politickou, a nikoliv pro děti. A dokonce je snadné ji odsoudit i v případě, že se rozhodla pro obojí, protože pak určitě jednomu nedává dostatek. Přitom jádro problémů zůstává právě v tom, že za současných podmínek mnohdy nemůže – třeba pokud na ní leží primární starost o dítě a domácnost, ačkoliv by tomu tak v rovném partnerství být nemělo.

Ženy nemají přirozený úděl starat se o svého muže a prát mu ponožky, zatímco on řeší své „velké věci“, jak Haník naznačuje. Pokud si to tak samy přejí, tak je to jejich volba, kterou je třeba respektovat. Stejně jako je třeba respektovat, pokud si pro sebe přejí něco jiného. Stále jde o jejich život a těla a nikdo jiný jim nemůže říkat, že se stávají méně ženskými, pokud si plní své životní touhy.

Dřívější reprezentant a volejbalový trenér naopak říká, že pokud se dívá na ženský volejbal (zmínil třeba dřívější dvojici plážových volejbalistek Kiki a Maki), tak ne kvůli potěšení ze hry, ale pro potěšení z „estetického zážitku“, z pohledu na krásné nohaté hráčky. Je asi nutné říci, že ty nejsou na hřišti pro to, aby dobře vypadaly, ale aby dobře hrály. A pro ně jsou slova sportovního funkcionáře urážlivá zrovna tolik, jako pro ženské sprinterky jeho poznámky o „chlapech bez koulí“, kterými je označuje.

Nemohu se zbavit pocitu, že Zdeněk Haník dávno zaspal dobu. Uvádí, že slabost je hlavní ženskou zbraní, a křehkostí a citlivostí si ho ženy podmaní. Snad on tedy žije se svou ženou spokojený život v souladu se svými názory. Takovou možnost by ale měli mít všichni, ať na věc koukají jakkoliv.  

Žena možná je krásná, když pláče, jak Haník říká. Pořád ale pláče. Já jen doufám, že až dnes půjdu spát, tak se neprobudím včera. Doufám, že se probudím do doby, ve které ženám nikdo cizí neříká, jak mají žít své životy – a vlastně ani nikomu jinému. A že pláč ženy už nebude symbolem krásy, ale bude jejím hlasem, kterému budeme naslouchat.

Michaela Dvořáková