Židovský stát nežije od svého založení v míru. Za necelých sedmdesát let zažil čtyři války a několik násilných palestinských povstání. Pro ta největší, z let 1987 a 2000, se vžil pojem intifáda. Třetí patrně začala před pár týdny.
Počtem obětí sice zatím nedosahuje intenzity svých starších sester, nicméně první a druhá intifáda trvala přibližně pět let. V té první zemřelo více než dva tisíce Palestinců a přibližně sto padesát Židů. Ve druhé dokonce více než pět tisíc Palestinců a tisíc Židů. Současná vlna násilí si zatím vyžádala přibližně šedesát palestinských a jedenáct židovských životů.
Někteří komentátoři sice poukazují na fakt, že se v současné době o intifádě zatím hovořit nedá, jelikož útoky Palestinců jsou nekoordinované a neorganizované shora. To je však problematické hned z několika důvodů. Předně, byť Mahmúd Abbás prohlásil, že si nepřeje pokračování násilí, a dokonce uvedl, že současný stav vede k zablokování varianty dvoustátního řešení mírovou cestou, jeho výroky o tom, že na „muslimská svatá místa nevkročí žádná noha špinavého Žida“ ke zklidnění situace příliš nepřispěly. Stranou nechme fakt, že OSN ani žádná jiná mezinárodní organizace se nepozastavila nad jednoznačně rasistickým výrokem o špinavosti Židů.
Otázkou také je, kdo vlastně Palestince reprezentuje? Je to Hamás, vládnoucí v Gaze, nebo Fatáh v čele s Mahmúdem Abbásem, sídlícím na Západním břehu (nutno podotknout, že už jistý čas poměrně nelegitimně)? Jak potom chápat vyjádření členů Hamásu, aby například Palestinci najížděli do Židů ve východním Jeruzalémě, když ne jako snahu organizovat násilné aktivity?
Zdá se, že mrtví Židé nevadí
K uklidnění konfliktu paradoxně nepřipívá ani mezinárodní společenství. OSN jako již tradičně ignoruje izraelské argumenty a jde si za svým cílem, prosadit co nejrychleji samostatný Palestinský stát. Co na tom, že samotné vyhlášení tohoto státu konflikt v žádném případě nevyřeší. To přeci není důležité. A není-li toho schopna OSN (zatím) dosáhnout fakticky, uchyluje se alespoň k symbolickým gestům, jako je vyvěšení vlajky Palestinské samosprávy před svým sídlem. Nejspíš ne náhodou násilnosti vygradovaly hned o den později.
Stejně tak UNESCO se v minulých dnech alespoň symbolicky postavilo na protiizraelskou stranu, když plánovalo hlasovat o tom, že takzvaná Zeď nářků – pro Židy nejposvátnější místo a relikt kdysi stojícího Chrámu – je vlastně muslimským svatým místem. Ačkoliv k takovému hlasování nakonec nedošlo, UNESCO potvrdilo, že Hrobka patriarchů v Hebronu a Ráchelin hrob v Betlémě jsou nedílnou součástí Palestiny. „Mezinárodní společenství by odsouhlasilo i to, že je Země placatá, pokud by ono hlasování navrhli Palestinci," vtipně poznamenal zástupce Izraele v OSN Ron Prosor.
Zároveň je dobré si povšimnout, že pokud při nějakých excesech zemře Palestinec, je to důvod k naprostému odsouzení Izraele ze strany mezinárodního společenství a západního intelektuálního mainstreamu. Zemře-li Žid, je tato událost depersonifikována, najednou jde o „násilí“ a „neklid“, který často – opět poněkud paradoxně – končí výtkou směrem k izraelské vládě. Jak se zdá, tak mrtví Židé, na rozdíl od mrtvých Palestinců, nevadí.
O co Palestincům jde?
Z dlouhodobého hlediska však největší hrozbou pro Izrael není násilný palestinský odpor, byť jde o hrozbu bezprostřední a vzbuzující vášnivé emoce jak z řad veřejnosti, tak domácích politiků. Největší hrozbou je případné vítězství palestinské propagandy, která se – stejně jako například ruská propaganda v konfliktu na Ukrajině – snaží ukázat, že celý izraelsko-palestinský konflikt je vlastně příliš složitý a „nic není černobílé“. Palestinci nutně nepotřebují, aby svět přijal jejich pohled na židovský stát a jeho obyvatele. Stačí jim, když si svět řekne, že pravda vlastně není ani na jedné straně. Že jsou obě strany stejné. Že situace na Blízkém východě je tak nepřehledá, až to znemožňuje jednoznačně se přiklonit k jednomu názoru.
Ano, konflikt je možná na první pohled nepřehledný a současná situace v regionu jeho přehlednosti nenahrává. Přesto je nad slunce jasnější, že jestli je někdo v aktuální vlně teroru v právu, je to jedině Izrael. Izrael, jehož vláda bojuje s terorismem, a to jak na palestinské, tak židovské (!) straně. Izrael, který nevelebí židovské extremisty, jako palestinští představitelé velebí palestinské extremisty, ale pošle takové lidi do vězení. Izrael, který převeze palestinského útočníka, jenž byl zraněn při bodání Židů, do izraelské nemocnice a za peníze izraelských daňových poplatníků mu tam zachrání život. Chtěl bych vidět, jak se tohle děje v Pásmu Gazy.
Nakolik bude ona propaganda úspěšná, je dnes těžké odhadovat. Fotografie zastřelených mladých palestinských útočníků v kontrastu s ozbrojenými izraelskými vojáky se snaží poukázat na jakousi asymetrii v soužití těchto dvou společností. Jestli se jim to podaří, záleží na nás. Přesto je dobré si pamatovat, že Izrael je jediná země na Blízkém východě, která má demokraticky volené zástupce a ve které funguje v parlamentu opozice, a to nikoliv pouze židovská, nýbrž i arabská.
Přijměme realitu
Pokud chtějí mít Palestinci svůj vlastní stát, nezbývá jim, než prostě přijmout realitu. Židé se v oblasti Palestiny začali znovu usídlovat již na konci 19. století a od té doby zde vznikla fungující společnost, kterou prostě nejde jenom tak vymazat. Izrael má jednu z nejsilnějších armád v regionu, špičkové vědce na světové úrovni, systém škol, nemocnic, ucelenou formu organizace společnosti atd. Izrael žije.
Čím dříve to Palestinci pochopí a uznají tuto realitu, tím dříve přestanou bojovat. A jakmile se to stane, pak budou mít svůj vysněný stát na dosah. „Konflikt skončí, až budou Arabové milovat své děti více, než nenávidí nás," řekla kdysi Golda Meirová. Do té doby Izrael nenechá palestinský stát vzniknout, a je to tak dobře. Dokud budou Palestinci vykřikovat „smrt Židům“, napadat je za bílého dne na ulicích a najíždět do nich auty na zastávkách, tak svůj stát nedostanou. Jediné, co jim toto chování přinese, je smrt, vězení a další dekádu života v bídě.
Je to na nich.
Mirek Tobiáš Hošman
