Když reportér sleduje reportéra

Jak vypadá pracovní den sportovního redaktora? Hekticky. Své o tom ví i Tereza Jelínková pracující pro Český rozhlas Brno.

Brno – Vchodové dveře jsou neustále v pohybu. Je krátce po osmé hodině, ale ve fast foodu je poměrně živo. Vstoupí mladá žena v minisukni v doprovodu sympatického muže v červené mikině. Téměř nikdo si jich nevšimne. „Tak si objednáme a já to zaplatím,“ pronese muž a očima těká po nabídce. „To v žádném případě,“ okamžitě odvětí žena a nesouhlasně kroutí hlavou. „Ale no tak, jsem přece bohatý sportovec,“ dodává muž se smíchem přistupujíc k pultu.

Ačkoliv je David Kostelecký bohatým sportovcem a nutno podotknout rovněž vítězem zlaté olympijské medaile, žádné davy fanoušků kolem sebe nemá. Kdo ví, zda v restauraci vůbec někdo poznal, že vysoký černovlasý muž je olympijský vítěz. Tereza Jelínková vytahuje přístroj na nahrávání spolu s mikrofonem, zakončeným velkou modrou koulí s nápisem „Český rozhlas“. Rozhovor, který nahrává, se bude vysílat následující den v pořadu Sportovní telefonát.

Půl deváté, budova Českého rozhlasu Brno. Místnost plná lidí ztichne, když se slova ujímá vedoucí porady. Jak mi redaktorka prozradila, vedoucím je vždy jeden ze tří editorů, kteří se po týdnu střídají. Až úplně na konci přichází na řadu sport a tedy i Tereza Jelínková. Editor si pročítá plán, co mu poslala. „Hm… ano, ano, ano. Tohle klidně také přidej. To je vše, díky,“ usměje se na ni a porada tím pádem končí.

Ani ne za hodinu vyndává redaktorka nahrávací přístroj znovu. Ale to už se nachází v hotelu Holiday Inn, kde zanedlouho začne tisková konference Automotoklubu Masarykův okruh. „Karel Abraham mluví dobře. Ráda s ním natáčím,“ říká redaktorka, když vstupuje Abraham, prezident Automotoklubu, do salónku číslo dvě. Veřejnosti se představuje nový tým závodů silničních motocyklů. Po skončení konference si Abrahama bere stranou a vyptává se ho na podrobnosti, které v průběhu představování nezazněly.

„Dnes je to opravdu hektický den,“ podotýká udýchaná novinářka, zatímco spěcháme zpátky do budovy Českého rozhlasu. Kancelář, kde pracuje, je obrovsky prostorná. Přestože se tam nachází osm velkých stolů plus další vybavení, působí i tak prázdně. Na první pohled zaujmou hodiny, které visí naproti dveřím - digitální, s jasně červenými čísly. Pozornost rozhodně upoutá i redaktorčin stůl. Je na něm spousta fotografií, přání k promoci, různé poznámky a další zajímavé drobnosti.

Tereza Jelínková začne pracovat s rozhovory, které dnes nahrála. Na obrazovce jejího počítače se najednou objeví různě dlouhé a široké čáry. Jako laik bych řekla, že se jedná o nějakou frekvenci. Reportérka vysvětluje, že takhle vypadá zvuk a předvádí, jak se s ním pracuje. „Samozřejmě můžu cokoliv smazat, většinou odstraňuji nádechy či delší pomlky. Když například mluví někdo moc potichu, dá se to zesílit, nebo naopak ztlumit, když huláká jako na lesy,“ popisuje. Z rozhovorů „vytahuje“ několikavteřinové útržky toho nejzajímavějšího, které se používají do zpráv. „Neměly by být delší než třicet vteřin. Ale co se týče spodní hranice, snad ani není stanovená. Vím, že kolega posílal zvuk, který měl jen čtyři vteřiny,“ uvádí.

Dále mi objasňuje, jak se vkládají příspěvky do rozhlasového systému, aby je mohl „zprávař“ v určený čas přečíst, a co všechno k tomu připisuje. „Musí se uvést, jak ukázka dlouho trvá, počáteční slovo, konečné slovo a samozřejmě k tomu musím napsat krátký text, který se k příspěvku přečte,“ vyjmenovává všechny náležitosti. V zápětí se podívá na hodiny. „Proboha, musíme jít, ať tu tiskovku stihneme,“ řekne a rychle sbalí své věci.

Před Městským fotbalovým stadionem Srbská vytáhne jakousi kartičku. Díky ní jsme za několik okamžiků v místnosti určené pro tiskové konference. Redaktorka se zdraví se všemi přítomnými. Z oken je nádherný výhled na travnatou plochu hřiště. Vzápětí přichází trenér brněnských fotbalistů Miroslav Beránek a usedá před novináře. Konference probíhá v klidném duchu, až do chvíle, kdy se postarší novinář zeptá na Beránkovo setrvání v brněnské kabině. Trenér se nadechne. „Poslední zápas sezony s Bohemians 1905 bude i mým posledním na lavičce Brna,“ řekne. V místnosti se rozhostí podivné ticho.

Sportovní redaktorka tuto novinku okamžitě volá do redakce, čímž jsem do tiskové konference zapojena i já. Je mi svěřen mikrofon, který držím v těsné blízkosti trenéra Beránka. Hráče na konferenci zastupuje Richard Dostálek, na kterého míří dotazy ohledně jeho setrvání v týmu. „Ríšo, doufám, že nám také neřeknete, že končíte,“ žertuje jeden z novinářů.

Zpátky v redakci. Redaktorka se vrhá na zpracování žhavé fotbalové novinky. Po jejím dokončení se úlevně rozvalí na židli. Do ruky vezme diář a odškrtává akce, která má za sebou. „Naštěstí mě dnes čeká už jen volejbalový zápas,“ zívne a protáhne se. Náš společný den však již končí. „Byla to zábava, co myslíš?“ ptá se a mrkne na mě. To tedy byla, a jaká, pomyslím si, když vycházím ze dveří brněnského rozhlasu.

Kateřina Oherová