Když nebudeme podezřelí, třeba nás nesetřou

Otázka odběru genetických profilů se v poslední době vynořila na svět jako čerstvě narozené tele. Národní databáze DNA přitom v české kotlině vesele existuje už desátým rokem. Nebudeme se však zabývat otázkou, proč jsme se probudili až teď, ale raději se lehce projdeme českým právním systémem.

K tématu policejní pravomoci setřít nám pár slin z úst a poskytnout tak informace o našem jedinečném DNA, se poslední dobou v médiích psalo vcelku dost. Českou veřejnost jistě nevábí představa, že tenhle proces bude muset absolvovat třeba každý, kdo pomluví souseda. To bychom se pak asi museli nechat stírat všichni. O tom, že je to proces absurdní, zpátečnický a odporuje zásadám demokratické společnosti, nota bene s konzervativní vládou, dle mého soudu není pochyb. Nicméně možná bude zajímavé zjistit, kde je oficiální jádro pudla. Podívejme se tedy, jak tuto otázku nyní konkrétně upravuje naše legislativa.

V první řadě bychom jistě rádi našli nějaký zákon, který by problematiku odběrů DNA upravoval komplexně. To, že nic takového v českém právním systému nenajdeme, už asi víme. Tím bychom mohli skončit, pudla i s jádrem jsme našli, stačí zákon napsat a bude hotovo. Posbírejme ale střípky existujících pravidel a vyhlášek, kterými se policisté řídí, nebo by alespoň teoreticky měli.

Analýzu našeho genetického profilu je jistě nutné považovat za citlivý osobní údaj, můžeme říci, že za ten nejcitlivější. Když tedy nahlédneme do Zákona o ochraně osobních údajů, dozvíme se, že se jeho určitá ustanovení, zejména úprava práv a povinností správce osobních údajů, na Policii ČR vůbec nevztahují. Policisté totiž mají svou vlastní úpravu, která se zpracování osobních údajů týká.

V jednom z odstavců paragrafu třiašedesát Zákona o Policii ČR získává policie oprávnění vyzvat k prokázání totožnosti pěkně široký okruh osob. Když ale nelze totožnost zjistit za běžných podmínek, může policista získat informace o osobě mimo jiné právě i odebráním biologických vzorků. Ty pak policii bez problémů umožní zjistit obraz genetického vybavení. Takto odebrat biologický vzorek navíc bude muset odevzdat nejen obviněný, ale třeba i podezřelý nebo člověk, kterému soud uložil ochranné léčení. V trestním řádu pak dále výčet pokračuje „osobou, o kterou jde“, pokud je to potřeba k provádění důkazů. Tím, „o koho jde“ tu ale může být nejen podezřelý, ale také svědek, poškozený, nebo osoba zúčastněná.  Abychom si ale dodali trochu optimismu do života, zjistíme, že v těchto případech se náš genetický kód alespoň nearchivuje. Nebo by teoreticky neměl.

Pokud člověk, nutno dodat, že často i nevinný, odběrem odmítne projít, stane se následující: „… policista po provedení marné výzvy může překonat její (osoby – pozn. aut.) odpor.“ Díky bohu, nás, obyčejné smrtelníky, zákon chrání tím, že při odběru nesmí dojít k zásahu do těla. Že stěr z dutiny ústní takový zásah není, je nepochybně jasné. Takže si dejme pozor, ať nejsme podezřelí. Právě o tohle ustanovení se momentálně opírá oprávnění policie ukládat kousky naší deoxyribonukleové kyseliny do pěkného genetického policejního archívku se vzletným názvem Národní databáze DNA.

A hned tu máme dalšího pudla. Databáze, která má po deseti letech fungování na kontě přes 40 tisíc DNA profilů, není nijak upravena zákonem. Váže se jen na příslušná ustanovení policejního zákona a na interní předpis. Drobnůstkou, kterou nesmíme opomenout, je Závazný pokyn policejního prezidenta, který konkretizuje postupy při využívání DNA, který slouží jen k interním policejním potřebám. Veřejnosti jaksi není znám. Navíc není dáno, kdo je správcem databáze, kdo do ní má přístup, jak dlouho budou vzorky uchovávány a co se s nimi bude dít dál.

Neklesejme ale na mysli a vzpomeňme si na slova bývalého policejního prezidenta: „Kdo má čisté svědomí, nemá se čeho bát.“ Ale pro jistotu se snažme nikde moc nelelkovat a všímat si jen svého, ať třeba náhodou nejsme něčeho svědky.