Kdo se bojí holubů, nesmí do města - jak se žije s ornitofobií

Už od narození žiji v Brně. Časem se mi však mé rodné město stalo vězením. Nemám mříže na oknech, a ani ostatní lidé v Brně mě netrápí. Mé mříže jsou z křídel ptáků. Mám z nich panickou hrůzu. 

Holubi jsou mí věční nepřátelé. Kvůli své fobii už jsem byla terčem vtipů, kamarádka mi nafotila dokonce i kalendář plný holubů.  Ale přestavte si tu jednu věc, které se děsíte nejvíc, ať už jsou to pavouci, hmyz, hadi, prostě cokoliv.  A pak si představte, že jich potkáváte desítky, ne-li stovky denně. 

Když má člověk stále svého největšího nepřítele nablízku, vybuduje si časem určitou obranu. Pokud jdu ve městě a vidím zmateného holuba v davu, vím, že se buď musím vetřít do nějaké větší kráčející skupinky lidí či jít co nejblíže zdi a přidat do kroku. Pokud se mnou jde někdo známý, aniž by si to uvědomoval, chytám ho za rameno a stavím vždy mezi sebe a ptáka. Přelétá-li pták příliš nízko nad ulicí, aniž bych si to uvědomovala, hrbím se tak, abych nebyla nejvyšší z kolemjdoucích. V centru města si zásadně nesedám na lavičky! Co kdyby pták proběhl mně přímo pod nohama a dostal by se tak nebezpečně blízko! A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Z mé ornitofobie vychází spousta historek, které kdekoho pobaví. Například slalom mezi hejny holubů v Krakově. Opravdu je někdo ochoten platit za to, aby mohl krmit holuby? Vážně? To jste ztratili rozum. Utíkání před holuby uprostřed Říma, které zahrnovalo i přelezení asi dvoumetrové zdi. Nebo i pláč v ulici Česká, schovaná v koutě a obklíčená. Přátelé ornitologové se prosím nezlobte, ale nejlepší pták je ten pečený na talíři. Jiného nesnesu.

Věděli jste, že ptáci jsou prý poslední žijící dinosauři? A znáte film Planeta opic? Opravdu se už ani trochu nebojíte? 

Alžběta Nečasová