Kdo podvádí, ten má pech

Romantický májový čas pro vysokoškoláka znamená spíš období, kdy je potřeba přeřadit z neutrálu na vyšší rychlostní stupeň, zabít příznaky všemi pády skloňované prokrastinace a pokusit se dohnat alespoň základní znalosti na první termíny zkoušek.

Martina HromadkovaFoto: Michael Kalabek

Jak se říká, štěstí přeje připraveným. Anebo bláznům, kteří si v noci strčí skripta pod polštář a věří, že do rána jim vědomosti samy naskáčou do hlavy. Pořád jsou mi však podobní uctívači nadpřirozených sil milejší než nepoctivci, jež pro získání průchozí známky ze zkoušky sahají k nekalým praktikám.

„U těch otázek jsem vůbec netušila. Když se učitel nedíval, otevřela jsem wikipedii a celé to obšlehla,“ svěřila se mi rozverně spolužačka minulý rok po jedné zabijácké zkoušce. Tahle věta mě dopálila. O to víc, když jsem po pár dnech zjistila, že má o dva stupně lepší známku, ačkoli narozdíl ode mě nad učením strávila dobu počitatelnou v minutách. „Boží mlýny melou,“ sykla jsem si tehdy pro sebe.

Příležitost dělá zloděje. Kdyby se tehdy zkouška nepsala na počítači nebo nebylo možné se připojit na internet, bylo by určitě těžší systém obejít. Ale studenti jsou vynalézaví. Vymýšlejí stále rafinovanější způsoby, kdy používají mobily a další technické vymoženosti, psaníčka na kolenou už beztak dávno nevedou.

Také neříkám, že jakákoliv malá výpomoc je okamžitě cestou do pekel. Rozhodně by se ale z takových věcí nemělo stávat pravidlo, vždyť studenti se učí hlavně pro sebe a budou to pak zase jen oni, komu budou příslušné informace scházet.

Moje svědomí mi podvádět příliš nedovoluje. Dokonce už taháky na střední pro mě byly utrpením a to jsem je ani nemusela použít. Měla jsem pocit, že mě každý vidí a že zrazuji hlavně sama sebe. Vždycky mi připadalo smysluplnější prověřit si své (ne)znalosti a poučit se z vlastních chyb, než cokoliv bez většího přemýšlení opsat.

Vzpomínám si, jak jsem ve druháku na gymplu dostala pololetní vysvědčení. Bylo na něm pár dvojek v chumlu jedniček. Namísto radosti jsem však celé odpoledne brečela do polštáře a nadávala na světovou nespravedlnost. Důvod? Spolužačka, která se mnou daný půlrok seděla v lavici, měla naprosto totožnou šňůru známek. Přičemž jsem věděla, že ode mě v průběhu školního roku opsala, co mohla.

Nyní se nad tehdejší hořkostí a pocitem křivdy usmívám. Přispívá k tomu fakt, že jsem byla bez problémů přijata na Masarykovu univerzitu, zatímco ona se už druhým rokem plácá na bezvýznamné jazykovce. A tak mě víra, v níž se každému jeho nefér jednání v budoucnu nějak zhodnotí, ještě neopustila. Pokud podvodníci uspějí i v době nelítostného konkurenčního souboje, třeba jim to aspoň pánbůh oplatí na dětech.

 Martina Hromádková