Každodenní dojíždění a jiné radosti všedního dne

Docela běžná věc, která se dotýká mnohých z nás - dojíždění. Nejlépe každý den. Ano, studuji vysokou školu, ale naneštěstí bydlím takovou vzdálenost od své fakulty, že se mi nevyplatí se přestěhovat. 

Každý den musím překonat asi třiceti kilometrovou vzdálenost od svého domova a hodinu se teleportovat do milovaného Brna.  Zhruba dvacet minut autobusem a půlhodinky vlakem navrch. K tomu ještě připočítat dobu čekání na uvedené dopravní prostředky a cesta do školy jako lusk je na světě. Moje každodenní realita. Ale nejen moje. Na svých toulkách potkávám spoustu spolucestujících, některé tváře dost pravidelně. Ať už jsou to kamarádi, známí, anebo úplně neznámí, kteří mají prostě jen ve stejný čas stejnou cestu. U některých bych si dokonce mohla psát rozpis, kdy jezdí do práce, školy nebo na jiné pochůzky. Kdy má který doktor otevřeno, jestli jsou v supermarketech slevy, nebo jestli mají školáci prázdniny. 

Cestování veřejnou dopravou je zkrátka radost. Hlavně v určitých obdobích. Třeba v zimě, kdy jsou vlaky totálně přetopené a mezi teplotou venku a vevnitř je rozdíl asi třiceti stupňů. Nebo naopak v létě, kdy sice u neklimatizovaných vozů žádný rozdíl nehrozí, za to se ale v titěrném prostoru mačká masa zpocených těl. To pak nezbývá nic jiného, než se modlit, ať už jsme na místě. O to větší je radost cestujících, když se objeví závada na vlaku nebo když musí autobus čekat na jiný přípoj a cesta se vesele protahuje. Místo slíbené hodinky tak trávím na cestě své mládí. 

A co pak, když se vám ještě navíc dělá v autobusech zle. To je teprve jízda. Dojíždění si užívám už od střední školy, žel stále jsem si nezvykla a nevolnost přichází docela často. Především, když si čtu nebo koukám do telefonu. Jakýkoliv pohyb hlavou dolů mi můj krk nechce dopřát. Pro jistotu se spřáhl s žaludkem, který mu zdatně sekunduje a v případě potřeby se mi začne slušně protáčet. V takových chvílích se mi orosí čelo, zezelenám a začnu přemýšlet, zda mám někde v kabelce prázdný igelitový sáček. Naštěstí ho většinou nevyužiji. A vlastně ho tam ani nemívám.

Jak tedy ale efektivně využít čas strávený na cestách? Naštěstí jsem alespoň ve vlaku nevolnosti ve většině případů ušetřena. Po cestě tak mohu dohánět studijní resty. Aspoň v to vždycky naivně doufám. Utíkám na autobus se všemi papíry do školy v tašce, které si musím stihnout minimálně jednou přečíst. Hned na první zastávce ale nastupuje kamarádka a mně je jasné, že z toho zase nic nebude. V lepším případě jede kupa školáků, já stojím v uličce, snažím se udržet rovnováhu, protože stojím jen na jedné noze a to ještě ne na své a v každé zatáčce div nepřistanu někomu na klíně.

Vždycky pak závidím všem Brňákům, kteří tohle přes týden nemusí vůbec řešit, vstanou chvíli před přednáškou a za deset minut jsou ve škole. Nemusí pořád přemýšlet, jestli stíhají ten nebo onen vlak, na který ještě musí navazovat autobus, protože jinak si taky můžete nakrásně počkat třeba dvě hodinky večer na nádraží. A stejně pro to nemají často pochopení a nejde jim do hlavy, proč se z kavárny zvedáte tak brzo nebo proč nemůžete na onu akci dojít. Protože dojíždějícímu se to s tou cestou prostě nevyplatí. Ale má cenu stále dokola to vysvětlovat? Přála bych jim, aby si chvíli vyzkoušeli trávit svá studentská léta tímto způsobem a pak můžeme dát řeč. Ale nejvíc bych si přála, abych tu otravnou cestu nemusela každý den absolvovat. 

Klára Gromszká