Každému určitě vrtá hlavou, co to vlastně ten kaňoning je. Ve Wikipedii se píše, že se jedná o adrenalinový sport, při kterém lidé zdolávají kaňony horských potoků a říček po směru toku. Realita je však o něco zábavnější. Vodopády, skluzavky, skoky, slaňování, ale také pořádná zima. Toho všeho si kaňonista užije habaděj.
A jak se tedy kaňoninguje? Jelikož se většina kaňonů nachází v Alpách, odpovídají tomu i teplotní podmínky vody mezi pěti a deseti stupni Celsia. Žádná horká koupel to rozhodně není. Proto je nutné vzít si s sebou do kaňonu neopren. A k tomu nejlépe speciální nepromokavou bundu. Další nedílnou součástí jsou boty. Ty by měly být pevné a zároveň lehké, aby se v nich dobře plavalo. Já používám staré pohorky, ve kterých už na horských túrách velkou parádu neudělám. Nesmím zapomenout ani na helmu a vestu, která ve vodě nejen nadnáší, ale také hřeje.
Základním stavebním kamenem celé kaňoningové výbavy je však sedací úvazek, osma, šroubovací karabiny a lano. Díky těmto pomůckám pak mohou kaňonisté slaňovat vodopády, které jsou moc vysoké na skok, je pod nimi mělko, nebo jsou z nějakého jiného důvodu pro skok nebo skluz nebezpečné. U těchto vodopádů je pak v kaňonu vždy vyznačené místo se skobou, odkud se slaňuje. Pokud kaňonisté skáčou, je vždy dobré, aby první, zpravidla nejzkušenější z nich, nejprve skok slanil a prozkoumal tůni pod vodopádem.
Když už se tedy úzkými horskými pěšinami a hustým lesním porostem milovníci kaňoningu konečně dostanou ke startovacímu místu, leje z nich jak z vola. Na zádech si totiž musejí vynést celou kaňoningovou výbavu. Po dvaceti minutách, kdy se ze všech sil snaží zpocení dostat do nepoddajného neoprenu, konečně začíná zábava. Většinou se postupuje ve skupině deseti až patnácti lidí. Je dobré s sebou mít alespoň tři lana různé délky, aby se kaňonem dalo postupovat rychleji. A pak už se jen slaňuje, proplouvá, skáče, klouže a kochá tím nádherným pohledem na úzké stěny kaňonu, které se nad kaňonisty tyčí. Úzkým průhledem mezi stěnami lze tu a tam zahlédnout kousek oblohy. Zkrátka je to námaha. Kaňonistům je zima, bolí je ruce, necítí prsty na nohou, ale když se kaňon konečně otevře a oni vylezou ven, chtějí to absolvovat znova. Nejlépe hned.
Pro začátečníky je vhodné zvolit přiměřenou obtížnost. Ta se čísluje od C1, tedy nejlehčího kaňoningu bez slaňování, až po C6, tedy extrémní obtížnost, kdy se kaňonista musí popasovat až se stometrovými slaněními.
Historie kaňoningu se začala psát v roce 1893, kdy Francouz Armand Jamed prováděl průzkum kaňonu Verdon ve Francii. Kolem roku 1980 se pak tento sport začal vyvíjet samostatně. Česká asociace kaňoningu však vznikla až v roce 2004. V Evropě najdeme kolem 120 kaňonů vyhrazených pro tyto účely. Jejich počet se však stále zvyšuje se vzrůstající popularitou sportu. Největším kaňoningovým rájem je Itálie, hned v závěsu také Francie, Španělsko, Švýcarsko, Slovinsko nebo Korsika.
Autorka: Barbora Ostřížková
