Kamil Střihavka: Nechci lidem vyprávět, jak vypadá moje koupelna

Povídání s Kamilem Střihavkou o životě zpěváka po dvaceti letech na hudební scéně.

Zpěváka Kamila Střihavku není třeba představovat. Charismatický rocker s obrovským hlasovým rozsahem slaví dvacet let na hudební scéně. A slaví stylově. Na přelomu roku vydal dvojalbum s názvem Best Of  a 3. března odstartoval v Praze velké turné s kapelou Leaders.  Hned druhou jeho zastávkou bylo ve čtvrtek brněnské Semilasso.

Studoval jste zpěv?

Ne, nikdy. Jsem samouk. Nevím, jak jinak bych to nazval.

Když jste měl před dvaceti lety závažný problém s hlasivkami a dlouho nemohl zpívat, čím jste se živil?

V té době se mi narodila první dcera, a tak už jsem měl zodpovědnost za rodinu. Ta pauza trvala necelý rok, takže jsem se protloukal, jak se dalo, abych vydělal na nájem a na botičky. Nemohl jsem sedět doma a žehrat na osud. Pracoval jsem ve sklárně, maloval lidem byty, téměř sám jsem vymaloval teplický zimní stadion. Byla toho spousta.

Kde jste v té době bral sílu věřit, že zase budete zpívat, když vám lékaři předpovídali opak?

Byl jsem mladý, tak jsem si říkal, že organismus v  mládí regeneruje lépe. A je to hlavně o psychice. Řekl jsem si, že doktoři mi do hlavy nevidí, a že hlasivky jsou přeci jen sval. Byl jsem na sto procent přesvědčen, že když jim dám čas, aby zregenerovaly a budu se o ně starat a ne jim jenom nakládat, nemůže to dopadnout jinak než dobře. S tím jsem do toho šel. Od začátku jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že by to mohlo být jinak.

Když  se vám teď stane něco s hlasivkami, jako například v prosinci, kdy jste kvůli nemoci rušil představení, nebojíte se, že přijde znovu něco podobného?

Ona to byla hodně podobná situace. Problémy s hlasivkami mívají čas od času všichni pěvci a vůbec všichni, kdo se živí hlasem. Ale v prosinci jsem měl po těch dvaceti letech poprvé vážnější problém. Praskla mi a vylila se nějaká podkožní tekutina a ani doktoři nedokázali říct, jak dlouho se to bude léčit a jestli vůbec budou ty hlasivky plnit funkci jako dřív. Byl to jeden velký otazník. A protože jsem o dvacet let starší, měl jsem tentokrát už opravdu velký strach, jestli se ještě někdy budu moci postavit před mikrofon a s chutí do něj zařvat. Ale zaplať pánbůh se mi to díky odborné péči a osobní disciplíně podařilo po více než měsíci dát znovu dohromady.

Nemíváte teď tendenci se ve zpěvu šetřit? Nebojíte se jít do toho naplno?

To nejde. Já to nemám v povaze, neumím to a na stará kolena to asi už nedokážu změnit. Kdybych měl pokaždé myslet na to, že se něco může stát, nemůžu to dělat, to je nesmysl. Nemyslím na to. A když se to stane jednou za dvacet let, není to zas tak hrozné.

Bohémského života jsem si užil plnou měrou

Vystudoval jste elektrotechnickou průmyslovku. Byl jste  pilný student?

Nebyl. Školu a učení jsem nenáviděl. Ale když šlo do tuhého a přišly nějaké zkoušky,  dokázal jsem se vzepnout a úspěšně je zvládnout.

Podporovala vás rodina v rozhodnutí začít zpívat? Nechtěli třeba rodiče, abyste po střední škole dál studoval?

Nepodporoval mě nikdo. Já jsem se ani neptal. Prostě jsem si šel za svým.

Nikdy jste nelitoval?

Ne, rozhodně nejsem ten typ, který by říkal, že by něco udělal jinak. Za těch dvacet let na scéně jsem si splnil všechno, co jsem chtěl, zahrál jsem si s lidmi, s kterými jsem chtěl. Všechny moje sny a ambice došly naplnění a v žádném případě bych neměnil. Celé ty roky samozřejmě provázely dobré i špatné věci, ale i s těmi špatnými bych to bral znovu tak, jak to bylo.

Může se zdát, že život zpěváka je bohémský a v mnohém podobný životu studentskému. Vnímáte to tak?

Ono se to nezdá, ono to tak je. Ale jen do určitého věku. Ve chvíli, kdy jsme žili skutečně hodně bohémským způsobem života, nezbylo než zabrzdit a ubrat na intenzitě, protože se to nedá fyzicky ani psychicky zvládnout. A když pak člověk přijde do let  a  má rodinu, má taky s tím spojenou zodpovědnost. Nicméně bohémského života jsem si užil za těch dvacet let plnou měrou a taky ničeho nelituju, naopak. Chtěl jsem si tenhle styl života naplnit až po okraj.

Divadlo mi přirostlo k srdci

Netajíte se tím, že muzikály, ve kterých hrajete, jsou pro vás spíš jen jistotou výdělku. Ale přesto: král Artuš, Ježíš, kapitán La Hire -  přirostl vám některý více k srdci?

Muzikálové produkce jsem skutečně bral jako obživu a způsob, jak se stát hudebně nezávislým. Tohle pro mě byla práce a desky, koncerty a kapely byly koníčkem, který jsem tak mohl dělat nezatížený čímkoliv komerčním. Ale loni mi Roman Holý při debatě nad dobrým pivem připomněl, že už to dělám patnáct let, a to už je pěkná řádka představení. A právě v divadle Ta Fantastika, kde jsem zrealizoval svůj projekt Excalibur, který jsem nosil v hlavě osm let, jsem si uvědomil, že mi divadelní prostředí přirostlo k srdci. Už si nedovedu představit, že bych ho opustil. Ono se to jenom pro peníze dlouho dělat nedá. Koncertní činnost a rocková pódia byla vždycky na prvním místě, ale za posledních pět, šest let se to začíná vyrovnávat. Snažím se oběma těm světům, které jsou úplně odlišné, věnovat v maximální míře, ale tak, abych neměl pocit, že jeden z nich šidím.

Jste jedním z nejuznávanějších českých zpěváků. Přesto nesbíráte slavičí trofeje ani Týtý zrcadla. Proč?

Obojí jsou ankety popularity a ta se vytváří podle nějakých pravidel, která jsou mi proti srsti. Jsem asi stará škola, ale vždycky mi šlo spíš o to, aby za mnou byla vidět práce. Ne abych byl vidět já vyfocený s dětmi v kuchyni a vyprávěl v bulvárních časopisech, co mám rád k snídani a jak vypadá moje koupelna. V době Ježíše jsem si užil svých tří minut slávy se vším všudy a tahle zkušenost mi otevřela oči i v tom smyslu, že jsem přestal komunikovat s bulvárem a přestal dávat interview o ničem. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že čas a energii můžu věnovat jiným věcem, než tlachání a zviditelňování se za každou cenu.

Mění se nějak vaše publikum na koncertech?

Mám pocit, že stárne se mnou. Jediná změna je, že v prvních řadách už nestojí náctileté dívky žmoulající plyšáčky, které mi po koncertě darovaly nebo je po mně házely. Stojí tam dospělé, v nejlepším slova smyslu zralé ženy. Myslím, že jsou to víceméně moji vrstevníci, kteří ke mně mají nejblíž a já mám nejblíž k nim. Na tom není nic zvláštního, je to přirozené.

Představte si  Kamila Střihavku za deset let. Je pořád na pódiu?

Já jsem přesvědčený, že ano. Doufám v to. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem nesmírně šťastný za to, co dělám a jsem šťastný i v osobním životě. Konečně mám pocit, že jsem dospěl, jsem vyrovnaný, plný energie a plánů na další projekty mám přehršel. Jen bych potřeboval ještě jeden život, abych je všechny zrealizoval. Musím teď pečlivě vybírat, do čeho energii dám a do čeho ne. Myslím, že když se potkáme za deset let, bude tu sedět úplně stejný člověk jako teď, se stejnými názory.

Bude mít pořád dlouhé vlasy?

To není podstatné. Ale i to je možné, protože jsem konzervativní. Už jsem chtěl ty vlasy shodit tolikrát, ale spíš než já to bralo se zděšeným výrazem moje okolí. Jednou dojde i na to, ale teď je to jediná image, kterou mám.

Tereza Maková