V posledních dvou letech jsou Kurdové nejvíce aktivní bojovníci proti organizaci Islámský stát a získali už velkou část jeho území. Nezapojili se do boje proti režimu Bašára Asáda, přesto mohou být katalyzátorem konfliktu.
Syrští Kurdové si získali respekt a nahnali strach Islámskému státu už v roce 2015. Tehdy povolali oddíl, který nese jméno Lidové obranné jednotky (YPG), jenž zahrnuje nejen syrské a irácké Kurdy, ale i dobrovolníky z řad Arabů, Turků či bojovníků ze západu. Společně se syrskou armádou a za pomoci koaličních náletů se jim v tomto roce podařilo dobýt město Al-Hasakah na severovýchodě Sýrie a také ubránit město Kobani, které se nachází u Tureckých hranic.
Už v této době se šířily zprávy o odvaze Kurdů, kteří bojují nejen do posledního muže, ale také do poslední ženy. Příkladem jsou bezesporu kurdské bojovnice, které se podle svědků z bojiště raději odpálily s granátem v ruce, než aby padly do zajetí Islámského státu při obraně Kobani. Kurdové dosáhli i toho, že mezi bojovníky Islámského státu se začal šířit strach. Nyní se domnívají, že když je zabije žena, přijdou o klíč od ráje, což jim na odvaze určitě nepřidá. Kurdové jsou zkrátka proslulí tím, že neustupují z boje.
Větší vojenská podpora Kurdů ze strany Západu však narazila na rozpory v koalici bombardující Islámský stát. Hlavním problémem se v této věci stalo Turecko. Jeho představitelé tvrdí, že hlavní kurdská strana v Sýrii, tedy Sjednocená demokratická strana (PYD), výrazně podporuje a je dokonce novou vojenskou frontou Kurdské strany pracujících (PKK), proti kterým Turci vedou svoji malou "občanskou válku".
Tyto nesnáze se však podařilo vyřešit šalamounsky. Washington nezačal přímo podporovat YPG, ale namísto toho nově vzniklou vojenskou organizaci, která nese v překladu název Demokratické syrské síly (DFS). Tahle organizace zahrnuje nejen kurdské jednotky YPG, ale také členy arabských kmenů či asyrské křesťany, kteří v Sýrii bojují skutečně o přežití.
Tuhle řeku prostě nepřekročíš.
Turci posléze vydali varování, že Kurdové nesmí překročit řeku Eufrat a příblížit se tak západně k tureckým hranicím, protože by tak mohli ještě více podporovat PPK. Turci mají totiž radši za sousedy Islámský stát, což je celkem pochopitelné při spojení s tezí, se kterou přišli Kurdové. Ti totiž oponovali, že hlavním důvodem varování je to, že Turci vojensky podporují Islámský stát při boji s Kurdy a dokonce s nimi obchodují.
Tvrzení Turecka i Kurdů jsou tak nejspíše částečně pravdivé oboje. Už jenom z toho důvodu, že kurdskáSjednocená demokratická strana otevřeně podporuje snahu „osvobodit“ kurdská města v Turecku. Na druhou stranu Kurdové tvrdí, že z bojovníci Islámského státu podnikají útoky na kurdská města v Sýrii přímo z Turecka.
S tvrzením Kurdů lze otevřeně souhlasit, protože na sociální sítích je možnost nalézt dost nahrávek, kde je zaznaménáno bombardování kurdského města Tell Abiad přímo z Turecka či boje u kurdských měst s Islámským státem. Tyto boje geograficky nedávají smysl, protože bojovníci Islámského státu by museli přijít z jihu přes velké území ovládané Kurdy než by se dostali k městům u Tureckých hranic. Z Turecka to mají jen kousek. Město Tell Abiad je jen pár kilometrů od tureckých hranic.
Z komplexního pohledu je situace ještě složitější. Atentáty v Turecku pravděpodobně páchají právě kurdští bojovníci ze Sýrie, jak tvrdí turecká strana. Nemůžeme se proto na tento konflikt dívat úplně černobíle. Kurdové nejsou úplně nevinní a dokonce se proslýchalo o čistkách, kterých se dopustili na určitých arabských kmenech.
Vydrží mír, nebo se chystá něco velkého?
V poslední době se staly celkem tři důležité události, které se týkají postupu Kurdů. Za prvé Demokratické syrské síly – tedy jednotky Lidové obranné jednotky a zbytek dobrovolníků - překročily řeku Eufrat, kterou pod pohrůžkou překračovat neměli a mířili k městu Manbij, které je v moci Islámského státu a je největším městem v blízkosti západních hranic s Tureckem. Během pár dní se dokázaly jednotky dostat až na vzdálenost sedm kilometrů od města, ale pak se zázračně zastavily a už měsíc pouze drží své pozice. Můžeme zde polemizovat nad tím, zda zde neměla roli nějaká skrytá dohoda mezi Amerikou a Tureckem, která zapříčinila zastavení postupu Kurdů.
Dalším důležitým bodem bylo dobytí města Al-Shadadi, které leží v blízkosti Iráckých hranic na východě kurdského území. Kurdové dobyli i blízké vesnice v okruhu zhruba 12 kilometrů. Nejspíše tak chtěli přerušit zásobování mezi Al-Shadadi a městem Deir Ezzor, které je určitým plamínkem naděje v temnotě území Islámského státu. Jeho část ovládají bojovníci ze Syrské armády, kteří jsou už přes dva roky v obležení ze všech stran a válčí o každý metr.
A třetí důležitý okamžik se stal v guvernorátu Aleppo. Tam ke konci února kurdské oddíly vytlačily rebely z Tall Rifat, Minaq a dalších měst. Přerušili tak spojení mezi rebely ovládaným územím u tureckých hranic a mezi bojujícími v Alepu. To vše se stalo za mohutné podpory ruských letadel a vládních vojáků. Zde je tedy vidět, že Kurdové profitují nejen z podpory Američanů, ale mají také momentálně dobré vztahy s Ruskem.
Tento útok na rebely je však dráždění hada bosou nohou, neboť se Turci rozhodli bombardovat kurdská města v Allepu a požadovali okamžité stažení všech jednotek. Vše prozatím zastavil až sjednaný mír mezi opozicí a vládou. Avšak spíše se zde jedná o jasný fakt, že Turci nechtějí u hranic další Kurdy, ale raději opozici, kterou zjevně podporují od začátku konfliktu.
Celá tahle situace tak může být jenom určitou pauzou a přípravou na daleko horší vojenský konflikt. Objevují se informace, že v tureckých základnách se připravují na boj saudští, katarští či jordánští vojáci. A nelze opomenout, že skupiny rebelů z Jordnánska nedávno vytlačily Islámský stát na jihu Sýrie a obsadily hraniční přechod s Irákem. O dalším vývoji se tak můžeme jen dohadovat, situace se v Sýrii mění každý den a mrtvých neubývá.
Radim Kříž
