Jsem z jiné planety. Protože studuji

Už nikdy si jen tak nepřečtu noviny. Už nikdy se neprojdu po ulici, aniž bych nepokukovala po cizích lidech. Proč? Protože studuji žurnalistiku a psychologii.

Nejde tomu utéct. Dennodenně jsem s tím v kontaktu. I kdybych se zavřela sama doma, vypojila internet, vypnula mobil a četla si knihu, pořád to bude se mnou. Studijní dvouobor žurnalistika – psychologie a věci s ním související jsou všude kolem.

Příklad: Koupím si noviny. Začnu je číst. Potud je to ještě docela normální situace, nicméně co nastává potom, už tak běžné není. „Titulek je bez slovesa v činném rodě, nesrozumitelný. Věty špatně začínají ukazovacím zájmenem. Pomlčku vyměnili za spojovník,“ skenuji očima články a analyzuji text. Nespokojeně mumlám, že měl editor asi špatný den. Spíše než na obsah se soustředím na formu, výjimečné nejsou ani případy, kdy si po odložení novin nedokážu vzpomenout, o čem jsem vlastně četla. Zato ale vím, že jsem našla chybu v otvíráku.

Dalším mým nešvarem je používání odborné terminologie. Když doma uznale pokyvuji hlavou, že se autorovi se ten newsfeature fakt povedl, případně dělám mladší sestře přednášku o tom, že v novinách nejsou žádné nadpisy, ale titulky, hledí na mě rodiče, jako bych byla z jiné planety.

Co se psychologie týká, je to snad ještě horší. Lidi nemůžu odložit jako noviny, věda o lidském chování a prožívání se mi připomíná ještě častěji. Kamarádka mi vypráví, že má problémy s přítelem a mně naskakují poučky z kurzu Řešení konfliktů. Na návštěvu přijede bratranec s malým synem a já vzpomínám na charakteristiky kojence z vývojové psychologie a zkouším, jestli už chlapečkovi vyhasly ty reflexy, které mu v sedmi měsících už vyhasnout měly. Vidím nějakou dopravní nehodu a hlavou mi prolétnou významy anglických pojmů bystander effect (efekt přihlížejícího) a diffusion of responsibility (rozptýlená zodpovědnost), které znám ze sociální psychologie. Vrcholem vždy bývá zkouškové období – učením se na písemky pronikám hlouběji do problematiky a pravidelně diagnostikuji sobě i bližním nejrůznější psychické poruchy nebo se domnívám, že jsem ostatní jistojistě prokoukla a že vím, jací jsou a proč jsou takoví.

Úplně nejhorší věcí, která je se studiem psychologie spojena, je ovšem domněnka, že dokáži lidem poradit v jejich těžkých životních situacích, případně vyřešit jejich problémy. Nedokáži. I po čtyřech semestrech jsem stále skoro na začátku, vím málo a čeká mě ještě dlouhá cesta k tomu, aby mi při vyslovení věty: „Ty bys mi mohla pomoct, studuješ přece psychologii,“ nevstávaly vlasy na hlavě hrůzou.

Sem tam si se spolužačkami a spolužáky stěžujeme, že nám druzí, tedy ti, kteří se zajímají o něco jiného než žurnalistiku, nebo psychologii, moc nerozumí. Když se nad tím zamyslím, ani se nedivím. Někdy jsme opravdu jako z jiné planety. Domnívám se ale, že je to dobře. Znamená to totiž, že jsme se už něco naučili, že o tom dokážeme přemýšlet a pokoušíme se to aplikovat v praxi. A navíc svou „jinou planetu“ má každý obor a proniknout na ni není pro vetřelce vůbec snadné.

Autorka: Zuzana Moravcová

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.