Jsem nenápadný pozorovatel, říká zpěvák kapely Vypsaná fixa

Kapela Vypsaná fixa se v září blýskla novým albem Klenot. Jako vždy si mohou fanoušci vychutnávat geniální texty, které jim na energických koncertech servíruje přímo do kotle zpěvák a kytarista kapely Márdi.

Ze setkání s charismatickým zpěvákem jsem byla dost nervózní. O něco víc jsem ještě znervózněla, když mi podal ruku se slovy „Ahoj, Márdi,“ a já si nebyla jistá, jestli ví, že mám přijít. Sotva jsem řekla, že jsem Zuzka. Po chvíli jsem ale zjistila, že je v pohodě, jak jsem doufala. Nebude to trapas a konečně budu mít příležitost zeptat se na jeho vztah k ledňáčkům. 

V jednom rozhovoru jsem četla, že jste se k hudbě dostal až na střední škole. Pamatujete si chvíli, kdy jste poprvé začal uvažovat o tom, že by jste sám v nějaké kapele hrál?

Hudbu jsem vnímal v podstatě už od malička. Na střední škole jsem se pak dostal do kapely. Byl to velký skok. V Pardubicích byl rockový klub, kde jsem byl asi dvakrát na koncertě. Při třetím jsme tam hráli už s vlastní kapelou. Někdy ve druháku na sportovním kurzu mě někdo vyfotil s kytarou v ruce. Ačkoliv jsem uměl jen jeden akord. Spolužák ze třídy, shodou náhod brácha našeho současného kytaristy, měl v té době vlastní kapelu. Jeden z jeho spoluhráčů viděl tu fotku a říkal, že budu určitě výborný kytarista. Takhle jsem se k tomu dostal.

Jak vlastně vznikl název kapely Vypsaná fixa?

Měli jsme doma nový přehrávač na kazety a s bráchou jsme zjistili, že to může i nahrávat. Udělali jsme celou kazetu s různými skřeky, jak někdo zvrací, prdí a podobně. Tenhle náš projekt jsme pojmenovali Vypsaná fixa. Časem se na to zapomnělo. Později, když už jsem se víc bavil s Pítrsem (pozn. bubeník kapely), chtěli jsme si přes léto udělat jen takový neambiciózní projekt. Přemýšleli jsme, jak to pojmenovat a já si vzpomněl na tu kazetu a řekl, že to bude Vypsaná fixa. Byla to spíš legrace.

Vycházet tolik let s lidmi z kapely asi není jednoduché. Měl jste už někdy chuť odejít?

Párkrát jo. Je to taková sinusoida existence. Kapela funguje podobně jako partnerský vztah. Po čase se vyskytne krize. Když už je člověk počtvrté dole a počtvrté nahoře, tak to vnímá všechno trochu jinak. Tu scénku, jak odcházím, jsem si přehrál snad stokrát. Pak si to ale stejně rozmyslíš.

Jak vycházíte s lidmi obecně?

Jsem spíš impulzivní, živější. Ale ne vždycky. Dřív jsem měl nálepku cholerika. Vnímám silněji některé věci a reaguji přehnaně, ale myslím, že se mi to daří mírnit. Kdysi jsme dělali na gymplu nějaké testy a mně vyšlo, že jsem slabý cholerik. Na což jsem zařval : „Cože? To je nějaká blbost, ne?“. Takže to tam asi trochu je.

Vaše kapela má velmi specifické texty. Vznikají náhlým políbením múzy, nebo je to dlouhodobý proces?

Po vydání desky třeba rok nic nenapíšu. Vždycky je nějaké hluché období, kdy se snažím něco nasbírat a pak se to snažím zlepšit. Dát tomu nějaký tvar. Hodně to ale dělám tak, že mám nejdřív hudbu. Když slyšíš melodii, začneš si broukat a slova, který jsi měl doma schovaný do ní vkládáš. Melodie sama o sobě už nějakou náladu má. Tohle je jeden způsob.Další je, že když slyším někoho vyprávět zajímavou příhodu, která mě zaujme nebo jenom vtipnou hlášku, zapamatuji si to.

Čerpáte tedy i z běžných situací, které uvidíte někde na ulici?

Jsem takový nenápadný pozorovatel. Snažím se zapamatovat si situace, které jiní lidé nevnímají. Chodím po městě a vidím různé věci, nebo slyším útržky rozhovorů. Část zachytím, přemýšlím o tom a pokračování si vymyslím sám. Na to jsou dobrá nádraží, obchodní domy, vlaky a podobně.

Mnoho umělců promítá do tvorby vlastní životní zkušenosti. Děláte to taky?

Taky. Když zhlédnu film nebo si přečtu knížku. Je to taková široká směs toho, co se děje na planetě. Někdo natočí film a pošle ho dál. Já se na něj kouknu, dostane mě to a potřebuji se toho nějak zbavit. Tak si vezmu kytaru.

Potřebujete speciální podmínky, aby se vám dobře tvořilo?

Potřebuji mít klid. Nemusím být sám, i když je to lepší. Spoustu textů jsem například napsal na přednáškách. Byl jsem tam takový schovaný.

Vždycky mě hrozně zajímal ledňáček. Všimla jsem si, že se objevuje ve více písních. Proč?

To není naschvál. Kamarád udělal koláž z obalů od ledňáčků, která se jmenovala Legendární ledňáčci. Je to myslím použito ve dvou písničkách. Jednou jde o nanuk, který mi jako malému chutnal. Podruhé je to název kapely Legendární ledňáčci. Je to sice stejné slovo, ale není to to samé. Asi každý má oblíbené záležitosti, které používá.

Pokud se nepletu, už několik let píšete knihu a pořád říkáte, že už ji snad doděláte. Jak to s ní vypadá nyní?

Pořád se na tom pracuje. Jisté je, že budou dvě. Jedna z blogu, který píšu na našich stránkách. Tu už mám v podstatě hotovou. Na druhou knížku nebyl teď moc čas. Poslední deska, Klenot, byla totiž hodně náročná, ale doufám, že po novém roce na knize zapracuji.

Promítáte postavy z textů i do knihy. Necháte některou zemřít?

Jednu. Postavy z písniček, které jsem tam vložil, možná lidem pomůžou rozšifrovat některé texty. Bude tam i Klenot Eskortová, která se nakonec stala dost stěžejní postavou.

V písničce Darling zpíváte o tom, že dno je dobré na to, aby si ho člověk prohlédl. Už  jste viděl to své?

Už je to delší dobu, ale nejhorší dno bylo, když se hrálo finále hokejové extraligy v roce 2003. Zrovna jsem odněkud přijel, a protože Pardubice hokejem hodně žijí, tak jsem se šel koukat do hospody. Po prohře jsem se strašně zmastil a nad ránem mě nenapadlo nic lepšího, než sednou do auta a jet. A nějaký borec to do mě napálil. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale tu ránu, když tě někdo napálí, to si pamatuješ celý život. Jednak jde o škodu, kterou splácím doteď a taky mi na čas sebrali řidičák. Ale měl jsem štěstí, že se nikomu nic nestalo. Bylo to veliký poučení. A opravdu dno. Šel jsem ráno domů a říkal si, tohle se prostě nemohlo stát. Strašná depka. Navíc tam sanitkou přijel soused rodičů, takže jsem to ani neututlal. Už  se mi touto příhodou podařilo odradit pár lidí od toho, aby řídili v opilosti. Ani jsem jim to nerozmlouval, stačil popis.

Kdysi jsem od jednoho zpěváka slyšela, že kolik energie během koncertu vydá, tolik se mu jí vrátí od publika. A vaše kapela má hodně energické koncerty. Jak vnímáš publikum na koncertě, vrací ti energii?

Určitě. Cítím to a tělem mi v některých momentech úplně mrazí. Po koncertě jsem třeba hodinu mimo, ale pak se to vrátí. Je taky rozdíl v koncertech. Když jsme na koncertě The Offspring, kde bylo místo padesáti lidí pět tisíc. To je najednou děsná šleha. Jak kdyby člověk jedl celaskony a pak si vzal kokain. Podle mě takhle biologická energie funguje. Nebo by alespoň měla.

Vzpomenete si na nějaký koncert, který by byl opravdu velký propadák?

Když jsme hráli před Iggy Popem. Přišli čtyřicetiletí, padesátiletí chlápci, na kterých bylo úplně vidět jak je štveme. Někdy má alespoň cenu snažit se o nějaký průlom, ale tady to nešlo. To je jak kdybys chtěla hrachem proházet zeď. To se hodně nepovedlo. A víme všichni, za co to stálo. Chyba asi byla vůbec tam lézt. Takové poučení je občas potřeba. Malé nezdary a malí nepřátelé jsou potřeba, protože pomáhají, aby byl člověk silnější.

Za posledních pár let se vám ale podařilo udělat pořádný kus práce a propracovat se hodně daleko. Čeho si za ta léta vážíte nejvíc?

Celého toho období. Nebyl to strmý skok nahoru, ale jdeme po své cestě a držíme se pohromadě. To je ta hodnota celého příběhu. Že spolu hrajeme dál, ty roky už nevymažeš. Sice pořád sem tam něco vidíš, něco ti vadí, ale pod všemi těmi vzorci chování je pořád důvod, proč spolu hrajeme. Z devadesáti pěti procent to funguje.

Nové album se jmenuje Klenot. Co je vaším klenotem, pokladem?

Teď moje desetiměsíční dcera. To je poklad. Dalším klenotem je moje kytara. Když se začala rozpadat naše první kapela, vyměnil jsem ji s kytaristou za zpěvový aparát. Na tu kytaru hraji doteď. Mám ji hrozně dlouho a šla se mnou celou tou dráhou. Nevím, co s ní bude, až to zabalíme. Asi ji pošlu zase dál.

A to jste nikdy neuvažoval o nové?

Jednu jsem si koupil, ale vyhodil jsem ji, protože byla nanic.

Zuzana Dvořáková