Jsem holka pro všechno, říká ředitel církevních misií Šlégr

Před Vánoci lidé tradičně více přispívají do sbírek na charitativní účely. P. Jiří Šlégr popsal, jak fungují a co podporují Papežská misijní díla, největší projekt katolické církve zabývající se misijní činností v rozvojových zemích.

Katolická církev je jedním z největších donátorů a organizátorů charitativních akcí nejen v České republice, ale i po celém světě. Výraznou osobností v její struktuře je P. Jiří Šlégr, národní ředitel sekce tzv. Papežských misijních děl pro Českou republiku. V předvánoční čas, kdy jsou charita a sbírky na chudší nejfrekventovanější v průběhu celého roku, mluvil P. Šlégr o své práci v církevních misiích a o činnosti církve samotné.

Můžete nám přiblížit Papežská misijní díla?

Já bych řekl, že je to velice praktická organizace, která systematicky pomáhá už více než 200 let v chudých oblastech světa.

Činnost Papežských misijních děl se dělí se na čtyři oblasti:

Jednou je pomoc chudým dětem. Přispíváme na léky, na vzdělání, na záchranu dětí z ulice. Cílovou skupinou jsou čtyři miliony dětí ve světě.

Druhou oblastí je podpora bohoslovců v misiích, kde máme na starosti šedesát tisíc bohoslovců, budoucích kněží, což jsou takové hlavní osoby, které tam přinášejí kulturu, vzdělanost, zajištění těch nejzákladnějších potřeb.

Třetí oblast je zajištění infrastruktury světových misií církve. Abyste se mohli dovolat na biskupství, aby tam byly třeba dopravní prostředky, nemocnice, školy -   je to vlastně kromě starosti o děti a  bohoslovce péče o  všechno ostatní.

Na čtvrtou oblast nevybíráme peníze, ale zapojujeme do ní všechny řeholníky a kněze na světě. Říkáme tomu misijní unie a znamená to, že tam, kde kněz nebo řeholník nebo i aktivní laik působí, se má snažit buď finančně, nebo i jinak podporovat misie – praktickou pomocí, výchovou, vzděláním.

Jaké další misijní akce jsou v ČR?

Já jsem rád, že se to množí jako houby po vydatném dešti – tím nechci říct po průtrži mračen, protože potom houby moc nerostou. Taková nejstarší akce, která se začala šířit, byl Misijní koláč. Napečou se koláče, ty se prodávají a výtěžek se zašle na misie. Když jsme s tím nápadem přišli, jeden pán řekl, že: „U nás chlapi koláče nejedijó, spíš tu slivovicu“ a tak jsme udělali Misijní slivovici. Lidi přinesli své zásoby slivovice, a když na Misijní koláč přišli chlapi, byl v rohu stůl, jeden panák byl za 50,- nebo za 100,-.

Pak máme Misijní jarmark. Lidé z vlastních surovin vyrábějí dekorace, domácí potřeby, šperky nebo potraviny a výtěžek z jejich prodeje odešlou na misie. Lidi, kteří by jinak do kostela nepřišli nebo se nesešli, přijdou sem a spojuje je to, že se chtějí pobavit, najíst, nebo sehnat dárky. Do misijních jarmarků se čím dál víc zapojují i děti. Během celého roku sbírají v lese nebo na zahrádce, zavařují, vyrábí ve škole a  výtěžek zase prospěje chudým dětem v misiích.

Misijní štrůdlování jsme vymysleli před několika lety. Začali jsme s tím v rámci týdnů pro neziskový sektor a pak se to úžasným způsobem rozrostlo. Je to i tím, že já mám rád štrúdl, tak jsme chtěli akci, která by nám chutnala. A bylo skvělé, kolik receptů lidi seženou, na slaný štrúdl s uzeným a zelím… Různé pěkné varianty.

Pak máme „Jeden dárek navíc“ teď před Vánoci, děti nebo dospělí staví krabičku jako dárek, je to pokladnička a tam každý dá tolik, kolik chce dát na dárek dětem na misie.

Pravidelnou podporou je „Misijní bonbónek“ . Děti si odřeknou každý týden něco, co jim chutná a místo, aby si koupily třeba čokoládu, dají ty peníze do kasičky. Podobnou věc mají dospělí v rámci „Misijního klubu“, kde šetří na chléb pro misie. Denně přidávají ještě modlitbu pro misie a finanční úspory pak pošlou nám na projekt, jaký si vyberou.

Ve Dvoře Králové si vymysleli Misijního škorpiona a každý rok dělají něco jiného. Jeden rok tam byl třeba Lunapark. Nebo různé soutěže, kde je každý den zaměřený na nějaký stát, třeba na Srí-Lanku – Srí-Lanské pokrmy, oděvy, doplňky, písně, tance, všechno spojené s touto zemí a kulturou.

Jak vypadá běžný den ředitele papežských misijních děl?

Oficiálně - jako ředitel jsem skončil na konci října, jsem teď pověřeným ředitelem. Můj nástupce je sice jmenován, ale nastoupit může až za pět měsíců.  Jsem taková misijní holka pro všechno. Mám na starosti komunikaci s médii, potom se všemi farnostmi v ČR a s diecézemi. Publikujeme v médiích, vydáváme misijní kalendář, připravujeme CD a DVD z různých misijních cest nebo na misijní témata. A také musím zajišťovat, aby v národní kanceláři měl kdo pracovat, takže zároveň dělám personalistu. Zároveň vytvářím scénáře pro misijní filmy, fotím na misijních cestách. Nebo jen odpovídám na e-maily, kterých chodí docela velké množství. Nenudím se.

Kolik zaměstnanců mají Papežská misijní díla v ČR?

V národní kanceláři normální stav zaměstnanců znamená tři plné úvazky. Já sám teď hledám do své kanceláře ve Špindlerově mlýně dvě sekretářky.

V čem jsou jiná, než další misijní projekty?

Je to tak, že ti, kteří vykonávají naši pomoc, jsou většinou kněží, řeholníci a věřící lidé – katolíci, ale pomáháme všem bez ohledu na barvu pleti, vyznání, národnost nebo jazyk. Máme i malé náklady na provoz, aby se pomoc dostala na místo, protože my pomáháme přes místní lidi. Třeba přes řády, které na místě už sídlí. Nemusím posílat své pracovníky, neplatím letenky a pojištění, protože tu pomoc vykonávají místní lidé a my jim tím zároveň dáváme práci. 
Vedeme i místní lidi ke spoluúčasti. Rozdíl je, že je to jejich projekt a my jim ho pomáháme realizovat. Není to náš projekt, který bychom jim cpali. Oni si to vymysleli, oni to potřebují, oni si to projektují podle svých představ. Kdybychom to projektovali my, tak to stojí pětkrát tolik.

Jak jste se dostal k misijním dílům?

Já jsem dříve Papežská misijní díla, tedy PMD, vůbec neznal. Z České biskupské konference mi zavolali, jestli bych nechtěl dělat ředitele. Ptal jsem se jich, co by to obnášelo, protože v tu dobu jsem byl farářem v několika farnostech v Krkonoších. Z Konference mi řekli, že to skoro nic není: Jen jednou za rok zorganizovat misijní neděli, k tomu napsat dopis, udělat letáček, vybrat peníze a jednou za rok jet na týden na konferenci do Říma. Že by vyšlo tak na deset dní práce za rok. Tak jsem řekl, ať mě tam napíšou, že to můžeme zkusit. Poté jsem dostal od pana nuncia dekret, ten byl v latině, stanovy v angličtině. Na předání byl i arcibiskup Graubner a novináři z Katolického týdeníku. Ptali se mě, co to Papežská misijní díla jsou, já jsem vůbec nevěděl, co mám říct, vůbec jsem problematiku neznal. Postupně jsem jel na zkušenou s kolegy do Irska, máme kontakty s Polskem a Slovenskem a teď jsme na tom tak, že se od nás učí nebo berou materiály i kanceláře v USA, Německu nebo Anglii.

Medailonek
P. Jiří Šlégr působí od roku 1998 jako národní ředitel Papežských misijních děl (PMD) pro Českou republiku. V rámci misijní činnosti navštívil např. Ugandu, Zambii, Indii, Bangladéš, Papuu-Novou Guineu, Mexiko a Surinam. V roce 1989 úspěšně ukončil vysokoškolské studium na VUT – FS Brno v oboru technická robotika a nastoupil jako samostatný normovač do podniku Adamovské strojírny. Magisterské studium teologie získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1990-1996. Pracoval též jako dobrovolník v domově pro pacienty s AIDS v San Francisku.