Joštova ulice jako zrcadlo české lenosti

Krátké zamyšlení nad délkou prací v centru Brna. Je jednodušší pomlouvat délku projektu obecnými frázemi, nebo bychom všichni měli začít nejdříve u sebe?

Když jsem jako rodilý severočech před nějakou dobou s aktivním znechucením komentoval délku rekonstrukce středu města Ústí nad Labem, často jsem se opíral o pojmy korupce, nekalá soutěž nebo netransparentnost. Za přikyvování svých kamarádů a známých jsem bez jediného důkazu, pouze skrz mediální masáž, troubil na všechny strany polopravdy, které kvůli výše zmíněným trendy pojmům dostávaly jako mávnutím kouzelného proutku naprosto reálný základ. Nejsem za to období rád a nerad bych se takových lapsusů dopouštěl i nyní.

Přesto, o tři sta kilometrů dál a dva roky později, nemůžu nechat v klidu tok svých myšlenek a opět nechápavě kroutím hlavou nad délkou rekonstrukce v centru moravské metropole. A protože nechci zabíhat do korupcí, fondů a soutěží, hledám důvod někde jinde. A to v české povaze.

Na Joštově vidím, zvlášť v poslední době, spoustu materiálu, bludiště z plotů, flex, bagrů a podobně. Jen ta pracovní síla na place nějak chybí.  A když už tam je, její vytížení rozhodně nesnese srovnání s rychlostí, jakou jsou stavěny budovy v arabských zemích, kde stavební projekty rostou skoro před očima.

Stejně takový, tedy laxní a lenivý, je ale i přístup nás občanů. Stavba tu prostě je a musí se to udělat. Je to nepříjemné, šaliny mají zpoždění a jezdí oklikami, ale co už s tím. Snad to jednou dodělají a bude to tu zase klidné.

Do té doby aspoň máme víc míst k setkání a nespoléháme se jen na obligátní schůzku „pod hodinami.“ Můžeme být kreativnější a sejít se třeba pod jeřábem, či u bagru. Nebo taky na plotě.

Martin Krepindl