Jogurt si může dovolit i nezaměstnaný, i když jen v plastu

Nejen studenti se občas pozastaví a bilancují, zda jsou na správné cestě za svou kariérou. Vyhlídka rutiny čtyřiceti hodin týdně po čtyřicet let života může leckoho znechutit a zdeptat.

Za poslední čtvrtletí se podle Českého statistického úřadu nezaměstnanost v České republice dostala na šest celých sedm procenta. Zbytek lidí chodí do práce. Vstanou, vyčistí si zuby, seřvou svoje děti, aby je motivovali ke stejnému výkonu, a jdou si naštvaně odpíchnout docházku. V úřednické kanceláři, v dílně nebo za pultem si odsedí svých osm hodin a doufají, že jim v příštích pěti letech vzroste plat alespoň o pár procent. A kdyby ne, moc se toho nezmění.  

Proč však nezaměstnaní často ani nevyvíjí iniciativu chodit do práce? Někdo je možná líný a uspokojí ho standart plynoucí ze sociálních dávek. Jiní jsou natolik hloupí, že i smeták, vozík a lopata je pro ně neřešitelný rébus. Nebo snad jen nechtějí mít pocit, že žijí jako moderní nevolníci systému? Výplatu by odevzdali za lůžko a jídlo, stejně tak jako otroci pracovali pro své pány v Egyptě nebo v Řecku za pár misek jídla a přespání. 

Naštěstí občany, které povznáší status nezaměstnanosti, nemusí stahovat k zemi tíha pracovní povinnosti, které otroci v epochách starověku museli čelit pod pohrůžkou smrti, mučení či jiných neoblíbených trestů. Historie České republiky má však obdobnou povinnost z dob komunistických radovánek v živé paměti. Snad právě z předlistopadové mentality vychází přesvědčení, že poslušně pracovat pro své nadřízené a všedně opakovat patnáct všedních činností každý všední den je tou správnou a nevšední cestou. Průměrných dvacet šest tisíc hrubého, které v čisté podobě mají pro bezdětného hodnotu dvaceti tisíc, je často nereálným snem většiny všedně pracujících. I tak by to na pronájem vrchního patra Hiltonu pro kokainovou party nikdy nestačilo.

Kdo je na tom lépe? Nezaměstnaného stát prostě nenechá umřít, takže má tolik volného času, že může procestovat střední Evropu křížem krážem po svých. Oproti tomu zaměstnanec si odpracuje či odsedí přes sto šedesát hodin měsíčně pro svého zaměstnavatele, aby při dobré vůli dostal polovinu hodnoty, kterou svým nadřízeným vydělá. Takový člověk nemusí cestovat pěšky, ale může si dovolit levnější autobusovou linku třeba až do Košic. Může se také chlubit trochu vyšším životním standardem než lidé bez práce, jehož konečnou podobu pozná na kvalitnějším jogurtu k snídani.

Proč se ale lidé nesnaží být šéfem? Nemusí si hned kupovat Agrofert a doufat, že to neskončí průšvihem. Živnostníci a malí podnikatelé, kteří se nenechávají zaměstnávat, jsou svým vlastním pánem, nemusí otročit a jejich jogurt může být klidně i ve stylovém skleněném kelímku. Mají zodpovědnost jen za svou osobu a každá hodina, kterou odpracují v rychlejším a kvalitnějším tempu, se jim za rok může zaplatit dvojnásobně. Budují si dobré jméno, klientelu a časem možná i nějaké pomocné zaměstnance. Dovolená je věc vkusu, otrokářství jen pojem, který se učili v dějepise, a nikdo jim nemůže říct, že sosají ze systému dávky, které pak státní sféře chybí k tomu, aby zotročenému lesníkovi přišili uříznutou nohu.

Jan Můčka