Jídlo dvakrát denně a vši. I to obnáší vyučování v Nepálu

Když dostane průměrný student půl roku volna od školy, vyjede na dovolenou, fláká se nebo jede na Erasmus. Studentka Markéta Musilová šla učit nepálské děti.

Markéta Musilová, studentka humanitární práce na vyšší odborné škole Caritas v Olomouci, jela v dubnu tohoto roku na dva měsíce do Nepálu. Většinu času učila jako dobrovolnice malé Nepálce v horské zemědělské vesnici anglicky.

„Minulý rok jsem byla na praxi v Indii, moji spolužáci ale chtěli jet do Nepálu. Zprostředkovat jim to mohlo občanské sdružení Namaste Nepal. Škola to bohužel nepovolila. Mně to ale nadchlo a řekla jsem si, že tam prostě chci jít jako dobrovolnice a jakmile to půjde, tak pojedu,“ líčí Markéta. Protože opakovala druhý ročník a její tříměsíční praxi jí škola uznala z minulého roku, měla půl roku volno. A  tak tuto příležitost využila a jela do Nepálu. „Láká mě vyjet i do Afriky nebo východní Evropy a jižní Ameriky, ale mám trošku problém s jazyky. Neumím ani španělsky ani francouzsky a s ruštinou začínám už třetím rokem,“ vysvětluje důvody, proč znovu vyrazila do Asie.

Vesnice, ve které Markéta vyučovala, je od hlavního města Nepálu Kathmandu vzdálená asi sto kilometrů. Cesta ale trvá až deset hodin. „První dvě hodiny se jede po silnici, pak se ale vjede do hor. A stoupá se po úzké, nezpevněné cestě, pořád samé serpentiny, z jedné strany kopec a z druhé sraz dolů do údolí. Pár lidí se v autobuse vždycky pozvrací. Když jsem jela do vesnice já, od rána pršelo. Bus se bořil do bahna. V jednu chvíli autobus nemohl vyjet, kola hrabala, řidič se potil a bus stal na místě. A pak se po tom bahně začal sunout dozadu. Řidič zatáhl ruční brzdu, ještě kousek bus popojel a zastavil se asi metr od srazu dolu. To jsem se celkem bála. Museli jsme pak čekat dva dny, než všechno vyschne,“ vypráví překvapivě klidným hlasem studentka.

Obyvatelé vesnice Thapagau, kde Markéta strávila dva měsíce, žijí jako v osmnáctém století. Všichni pracují na poli a chovají zvířata, co si vypěstují, to sní, jiné příjmy totiž nemají. Ve dvou tůňkách se pere i koupe. „Naštěstí jsme měli vždy vodu na pití, ale bylo tam horko a já chodila v kalhotách a tunice. Když nebyla v tůňce voda, tak jsem si nemohla vyprat oblečení ani se umýt. Vadilo mi, když jsem na sobě několik dnů cítila tu špínu, svědilo to a nemohla jsem se umýt,“ vzpomíná Markéta.

Děti v Nepálu ve škole jen memorují

Učila v páté až osmé třídě. Některé třídy měly i šedesát žáků. „Úroveň vzdělání je samozřejmě mizerná, takže ty děti skoro vůbec nic neuměly. Učí se jen mechanicky opakovat nebo opisovat, nejsou zvyklé vůbec myslet, takže když jsem po nich chtěla, aby něco udělaly samostatně, aby něco vymyslely, vůbec toho nebyly schopné. Teda většina, výjimky,” líčí svoje učitelské zkušenosti. Na hodiny angličtiny se vybavila nepálským slovníkem a trpělivostí. “Kolikrát nebylo možné se s učiteli na čemkoliv domluvit. Pokaždé říkali něco jiného, vše odkývali,” říká.

Ne vždy bylo pro olomouckou studentku snadné si na odlišný styl života zvyknout. „Jedlo se dvakrát denně. Měla jsem často hlad. Rýže byla úplně pořád, to mi nevadilo. Ale když už jsme několikátý den jedli třeba cosi jako spařený špenát, pořád ta stejná, více méně nijaká chuť... No, aspoň jsem zhubnula. Taky jsem se špatně vyrovnávala s tím, když jsem zjistila, že mám vši. Mají je tam mají úplně všichni, tak mě muselo být jasně, že je budu mít taky, ale dlouho jsem věřila, že se ubráním. Můj nepálský kamarád Kabindra vůbec nechápal, proč mi to tak vadí. Vždyť to nic nedělá, mají to všichni, tak proč to tak řeším?” líčí teď už s úsměvem.

Rodina je pro Nepálce nejdůležitější

Svoji cestu ale i přes různé těžkosti hodnotí kladně. „Dokázala jsem si, že zvládnu sama vycestovat tak daleko. Že se sama na sebe můžu spolehnout. Těšilo mě, že ještě někde na světě lidé žijí podle hodnot, které jsou mi blízké. Rodina je pro ně na prvním místě a navzájem si pomáhají. Když někdo v rodině může pomoct, pomůže. I když je na tom pak sám třeba hůř. V rodině je všechno všech,” popisuje až zasněně.

Mezi Nepálci a Evropany by si jednoznačně nevybrala. „Líbí se mi, že u nás používáme kapesníky, protože Nepálci prostě smrkají tak, že si zacpou jednu dírkou a druhou to vyfrknou ven. Je to nechutný zvuk, když to tahají až z paty. A ještě nechutnější bylo, když jsem ten produkt občas našla ve své botě, kterou jsem měla před dveřmi. Prostě se nekoukli, kam to střílejí. Ale generalizovat nemůžu. Každý Nepálec, tak jako každý Evropan, je jiný, má jiné vlastnosti. Ale Nepálci mi přijdou přátelštější, milejší, usměvavější. U nás jsou lidé pořád ve stresu, pořád se za něčím ženou, pořád je na ně vyvíjen tlak a tak jsou na sebe protivní, zlí. Tam se ti lidé za ničím neženou. Prostě si jen tak žijí a užívají si každé minuty života,” vypráví Markéta Musilová.

Alena Augustová