Překonávají sami sebe a míří čím dál tím výš. Kdo? Lezci. V Brně mají několik možností, jak rozvíjet své lezecké schopnosti. Mnozí jdou i za hranice města, aby zdolali vrchol, který lezecká stěna nenapodobí.
Osmnáctiletý student gymnázia Pavel Krejčí se věnuje lezectví už tři roky. Sport, který víceméně neznal, se pro něj stal životním stylem. „Začínal jsem na umělé stěně v Brně. K lezení mě přivedl spolužák, který dříve lezl. On prostě hledal parťáka do dvojice,“ říká Pavel.
Krejčí a jeho parťák Matyáš Osička trénují na stěnách. Nejčastěji chodí do lezeckého centra Rajče na Kounicově ulici. „Rajče je první velká lezecká stěna v Brně. Teď už jsou samozřejmě další dvě nebo tři,“ uvedla jedna z provozních Rajčete Lucie Reifová.
Při lezení na stěně jsou oba lezci v sedáku. Stěna je prošpikována chyty, které mají různou barvu. Co barva, to jedna možná cesta vzhůru. Ten, co leze nahoru, je přivázán, ten, co jistí, má v sedáku zaháknutou karabinu a lano provlečené přes takzvanou osmu.
Takhle profesionální vybavení však nebylo vždy k mání. „Když táta začínal, tak se u nás lezecké vybavení nedalo moc sehnat. Lezci si museli vystačit sami. Jedinou možností, kde se to pak dalo sehnat, bylo přivézt si něco z dovolené. Například lezecké boty se vyráběly z cviček, které se omotaly kobercovou páskou. Osmy dělali lezci-dělníci po směně na soustruhu,“ sdělil Krejčího parťák Osička.
Pro Krejčího však není stěna jediným cílem. Lákají ho také skály. O prázdninách byl například s Osičkou v italských Dolomitech. „Byl jsem v lezecké oblasti Arco v severní Itálii, kde je spousta lezeckých cest. Jezdí sem také hodně lezců ze zahraničí. U nás pak chodíváme na Stránskou skálu, do Moravského krasu na Kateřinský prst nebo do Rudic,“ dodal.
Že lezení také bolí, dokazují časté odřeniny, které si horolezec ze svých výprav odnáší. Spálená kůže na prstech nebo skříplý palec od osmy jsou však už jen poměrně rutinní zranění. „Naštěstí jsem žádný vážnější úraz zatím neměl, " říká Pavel.
Lezecké centrum na Kounicové nyní nebývá příliš obsazené a oba horolezci tak mají možnost zkoušet všechny tamní cesty. „Když je teplo, tak jsou lidé většinou na skalách,“ upřesnila Reifová. S přibývající zimou se však budou stěny více a více zaplňovat jak úplnými začátečníky, tak i profesionály, kteří stěnu berou jenom jako rozcvičku na nějakou nezdolatelnou skálu. Ale ani rozcvička se nemá podcenit. „Pokud děláš tenhle sport, musíš se na něj připravit, musíš mít parťáka, kterému důvěřuješ. Někoho, kdo tě zachrání, když spadneš. Když jsem začínal, tak jsem lezl lehčí cesty, šlo to hůř. Když pak lezeš déle, snažíš se překonávat, zlepšuješ se a lezeš stále lepší a těžší cesty,“ řekl Krejčí.
Osmnáctiletý student gymnázia Pavel Krejčí se věnuje lezectví už tři roky. Sport, který víceméně neznal, se pro něj stal životním stylem. „Začínal jsem na umělé stěně v Brně. K lezení mě přivedl spolužák, který dříve lezl. On prostě hledal parťáka do dvojice,“ řekl Krejčí.
Krejčí a jeho parťák Matyáš Osička trénují na stěnách. Nejčastěji chodí do lezeckého centra Rajče na Kounicově ulici. „Rajče je první velká lezecká stěna v Brně. Teď už jsou samozřejmě další dvě nebo tři,“ uvedla jedna z provozních Rajčete Lucie Reifová.
Při lezení na stěně jsou oba lezci v sedáku. Stěna je prošpikována chyty, které mají různou barvu. Co barva, to jedna možná cesta vzhůru. Ten, co leze nahoru, je přivázán, ten, co jistí, má v sedáku zaháknutou karabinu a lano provlečené přes takzvanou osmu.
Takhle profesionální vybavení však nebylo vždy k mání. „Když táta začínal, tak se u nás lezecké vybavení nedalo moc sehnat. Lezci si museli vystačit sami. Jedinou možností, kde se to pak dalo sehnat, bylo přivézt si něco z dovolené. Například lezecké boty se vyráběly z cviček, které se omotaly kobercovou páskou. Osmy dělali lezci-dělníci po směně na soustruhu,“ sdělil Krejčího parťák Osička.
Pro Krejčího však není stěna jediným cílem. Lákají ho také skály. O prázdninách byl například s Osičkou v italských Dolomitech. „Byl jsem v lezecké oblasti Arco v severní Itálii, kde je spousta lezeckých cest. Jezdí sem také hodně lezců ze zahraničí. U nás pak chodíváme na Stránskou skálu, do Moravského krasu na Kateřinský prst nebo do Rudic,“ dodal.
Že lezení také bolí, dokazují časté odřeniny, které si horolezec ze svých výprav odnáší. Spálená kůže na prstech nebo skříplý palec od osmy jsou však už jen poměrně rutinní zranění. „Naštěstí jsem žádný vážnější úraz zatím neměl, " řekl krejčí.
Lezecké centrum na Kounicové nyní nebývá příliš obsazené a oba horolezci tak mají možnost zkoušet všechny tamní cesty. „Když je teplo, tak jsou lidé většinou na skalách,“ upřesnila Reifová. S přibývající zimou se však budou stěny více a více zaplňovat jak úplnými začátečníky, tak i profesionály, kteří stěnu berou jenom jako rozcvičku na nějakou nezdolatelnou skálu. Ale ani rozcvička se nemá podcenit. „Pokud děláš tenhle sport, musíš se na něj připravit, musíš mít parťáka, kterému důvěřuješ. Někoho, kdo tě zachrání, když spadneš. Když jsem začínal, tak jsem lezl lehčí cesty, šlo to hůř. Když pak lezeš déle, snažíš se překonávat, zlepšuješ se a lezeš stále lepší a těžší cesty,“ řekl Krejčí.
Jan Krejčí
Více fotek najdete na www.munimedia.cz .
