Mistrovství světa v ledním hokeji v České republice včera skončilo. Hořké čtvrté místo tentokrát přebije především jeden fakt. Nadšení z představení Jaromíra Jágra, ve třiačtyřiceti letech nejužitečnějšího hráče mistrovství.
Byl to velkolepý světový šampionát. Rok po mistrovství světa v Minsku, které překonalo dosavadní divácký rekord českého mistrovství z roku 2004, si Praha s Ostravou vzaly rekord suveréně zpět. Čeští organizátoři k tomu ani nepotřebovali zástupy vojáků, kteří by haly tak trochu "uměle" zaplňovali. Jasně se ukázalo, že pro Čechy je hokej národním sportem číslo jedna, a co je potěšující, že umí hráče ocenit. Přes sedm set čtyřicet tisíc návštěvníků letošního mistrovství obdivovalo nejen zápasy domácího týmu či hvězdné Kanady, vyprodat dokázali i na první pohled nepříliš atraktivní duely jako Slovinsko — Norsko, USA — Dánsko nebo Norsko — Bělorusko. To je počin, který mohou organizátorům všechny předchozí šampionáty závidět.
K diváckému ohlasu velkou měrou přispěla kvalita účastníků. Především největší favorit turnaje z Kanady přivezl do Prahy tým, jenž nemá v posledních deseti letech na kterémkoliv z mistrovství světa obdoby a zaslouženě, bez jediného zaváhání, získal titul mistrů světa. Po osmi letech se na šampionátu představil nejlepší hráč světa, kanadská modla Sidney Crosby. Po jeho boku bojovali další hvězdní hráči z NHL jako Claude Giroux, Tyler Seguin nebo Brent Burns. V týmu největších rivalů z Ruska pak fanoušci mohli nalézt například Jevgenije Malkina, Ilju Kovalčuka a pro poslední dva klíčové zápasy i Alexandra Ovečkina. Zářili ale i další hokejisté. Tým plný mladíků ze Spojených států amerických nadchl publikum jednoznačnými výhrami nad Finy i Rusy. Švédi zase sehráli parádní představení proti Česku i Kanadě, přestože na zámořský tým to ani tak nestačilo. A finský brankář Pekka Rinne stanovil nový rekord v neprůstřelnosti, když nedostal gól přes dvě sta třicet sedm minut v kuse.
Z českého pohledu ale nad všemi těmito hvězdami čnil, jako už tolikrát, domácí hrdina Jaromír Jágr. Ve třiačtyřiceti letech dovedl národní tým mezi čtyři nejlepší týmy turnaje, ovládl týmové statistiky, získal si fanoušky neskutečnou bojovností a na konci šampionátu byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem celého turnaje. A to přesto, že medailí to pro nás neskončilo. Přitom vše mohlo být jinak.
Před rokem v Minsku utrápený a znavený veterán po prohraném zápase o bronz oznámil, že s reprezentací definitivně končí. Ačkoliv do té doby byla slyšet spíše kritika, jeho prohlášení mobilizovalo davy jeho příznivců. Na facebooku ho k účasti na domácím šampionátu přesvědčovalo neuvěřitelných 170 tisíc lidí, novináři čile spekulovali o možnosti návratu a reprezentační kouč Vladimír Růžička dlouho mlžil. Jaromír Jágr mezitím prožíval za mořem zvláštní sezonu. V New Jersey Devils postupně ztrácel svou pozici a ke spokojenosti měl velmi daleko. V únoru se všechno změnilo. Jágr byl poprvé v kariéře bez svého vědomí vyměněn. Jeho novým zaměstnavatelem se stal tým Florida Panthers a velké nadšení to u českých fanoušků nevzbuzovalo. Tým s nepříliš vysokými ambicemi, bez známějších jmen na soupisce v naprosto nehokejovém prostředí nevypadal jako ideální štace pro nejlepšího Evropana v dějinách soutěže. Přesun do slunečné Kalifornie ale Jágrovi prospěl. Společně s devatenáctiletým Alexandrem Barkovem a jednadvacetiletým Jonathanem Huberdeauem vytvořil jeden z nejlepších útoků v lize a opět zářil. Ačkoliv se do play off těsně nedostali, Jágr znovu začal plnit zámořské titulky. A otázka startu na mistrovství světa se rychle dostávala do popředí.
Dva týdny před startem vzkázal z Floridy, že přiletí domů a brusle si bere s sebou. Ačkoliv se svou typickou skromností nechtěl start na mistrovství potvrdit a neustále opakoval, že musí o nominaci bojovat, protože máme lepší hráče, hokejový národ i trenér Růžička měli jasno. Jágr bude hrát.
Český veterán od začátku ustupoval do pozadí, neustále vyzdvihoval kapitána týmu Jakuba Voráčka, kterému přenechal své typické místo při přesilovkách. Sám změnil styl hry — kde nestačil rychlostně, přidal na tvrdosti. A ačkoliv si to asi vnitřně úplně nepřál, byl najednou opět nejlepší. Na letošním šampionátu nedal prostor pro kritiku vůbec nikomu. Neustále bojoval za tým, vytvářel šance a střílel góly. Když v zápase se Švýcarskem odstoupil ze hry, česká hra se rozpadla. Hráči ztratili jistotu. Víru, že když bude nejhůř, legendární Jágr předvede něco unikátního. I to je důvod, proč po šampionátu Jaromír Jágr znovu ohlásil konec reprezentační kariéry. A to přesto (nebo právě proto), že v tom nejdůležitějším zápase roku ve čtvrtfinále proti Finsku opravdu něco unikátního předvedl a dovedl Česko k vítězství.
Jaromír Jágr je fenomén. Nejlepší český hokejista všech dob, kterého s velkou pravděpodobností už nikdo nikdy nepřekoná. Hráč, který za šestadvacet let své profesionální kariéry vyspěl jako člověk natolik, že se stal jednou z největších osobností České republiky. Hokeji obětoval všechno, ve třiačtyřiceti letech žije sám, bez rodiny. Rozdávat hokejem radost považuje za své poslání a nade vše ho miluje. Je příkladem toho, že když si člověk jde za svým, nic není nemožné. Ani to, být v jeho věku nejlepším hráčem mistrovství světa. Jeho slovo má mezi hokejisty nesmírnou váhu.
Když po skončení šampionátu řekl, že štafetu musí přebrat mladší hráči, nešlo o sobecké řešení. V době příštího šampionátu nebude čtyřiačtyřicetiletý Jágr na pláži relaxovat, velmi pravděpodobně bude ve dne v noci dřít, jak to dokáže snad jen on, aby mohl i nadále plnit své poslání. Jen už ne v reprezentaci. Poslední mohykán ze zlaté generace českého hokeje ví, že nemůže zachraňovat národní tým donekonečna, a že síly mu už také ubývají. A pokud se mu mají mladí hráči aspoň trochu přiblížit, musí vzít odpovědnost na sebe. Jaromír Jágr má splněno a rozlučka před domácím publikem byla fenomenální jak pro Jágra, tak pro fanoušky. Ale kdyby bylo přece jen českému hokeji nejhůř, mladé hvězdy se zranily a trenér by měl problém se sestavou, český blanický rytíř ještě vyjet může. Jen už by to pro dobro českého hokeje radši nedělal.
Tomáš Kulhánek
