Jarek Nohavica: Živou hudbu nevypálíš

Písničkář Jaromír Nohavica nechce vystupovat v televizi, chystá se do Moskvy a Londýna a neřeší, že si lidé vypalují jeho písně. Prozradil to návštěvníkům své brněnské besedy a autogramiády.

Do brněnského knihkupectví Barvič a Novotný spěchají mladí, babičky i lidé středního věku. Na úterní podvečer je naplánovaná beseda a autogramiáda písničkáře Jaromíra Nohavici. Ti rychlejší stihnou zabrat židle, kterých je poskrovnu, ostatní postávají po místnosti.

„Teď jsem si s Jarkem popovídal,“ přižene se tmavovlasý mladík. „Nekecej! Co říkal?“ okatě závidí jeho kamarádi. „Nic moc zvláštního,“ připouští první, „šel ven, tak jsem řekl dobrý den a on odpověděl dobrý den.“

Úderem páté přichází Jaromír Nohavica a dává prostor pro dotazy návštěvníků. Nikdo se k ničemu nemá. „Koukáte na mě jako puci,“ směje se písničkář a začne vyprávět sám. O plánované cestě do Moskvy a do Londýna. O připravovaném vydání písniček pro děti. O projektu, který dojednává se svými kolegy z Brna a zatím o něm nikdo neví.

„Abych se toho stihla dožít,“ obává se babička v první řadě. „Nebojte, stihnete. Do dvaceti let to určitě bude,“ ujišťuje ji Nohavica. Paní středního věku lituje, že písničkáře trochu ignoruje televize. Jaromír Nohavica vysvětluje, že spíš on se jí vyhýbá. Když jdou posluchači na koncert, těší se oni na něj a on na ně. V televizi ale interpreti agresivně vchází do domácností a pak na sebe s posluchači nemají chuť.

Naproti tomu vyzdvihuje roli internetu. „Je to geniální a svobodné médium. Líbí se mi, že jdou empétrojky volně posílat světem,“ chválí Nohavica. Mladík z posledních řad se ptá na píseň, která se neobjevuje na žádné z desek. „Lidé si nahráli téměř všecky mé koncerty a já je teď zveřejňuji. Je jedno, jestli je má píseň oficiálně vydaná nebo jen vypálená. Nijak to neřeším. Na youtube tu píseň určitě najdeš,“ vysvětluje Jaromír Nohavica. Je rád, že lidé dnes zase začínají chodit na koncerty. Protože živou hudbu prý nevypálíš.

Štiplavý dotaz ohlašuje mladá slečna. Chce vědět, proč písničkář nejezdí na festivaly. Ten ji opravuje, na několika v poslední době byl. Potom připouští, že ho festivaly moc nebaví. Lidé tam nepřišli kvůli němu, ale kvůli všem a nikomu. On by chtěl, aby přišli přímo na něj. Kromě toho nechce hrát pro tisíce lidí. Rád by na koncertě viděl i do zadních řad.

Prostor pro dotazy pomalu končí. „Teďka toho Mozarta,“ dožadují se návštěvníci avizované písně. „Vy říkáte Mócart?“ směje se Nohavica, „to já říkám Mózart.“ Prosí publikum, aby mu někdo dal tón d a už se knihkupectvím line jeho árie z opery Cosi fan tutte.

Potom usedá ke stolku. Lidé tvoří dlouhého hada, aby si nechali podepsat knihy, CD, dokonce i gramofonovou desku. „Já mám pana Nohavicu hrozně moc ráda,“ svěřuje se babička organizátorce. „Je fajn, protože je vtipný a má inteligentní texty,“ usmívá se mladá žena. „A můj brácha, ten ho úplně zbožňuje,“ dodává. Za chvíli brácha přichází. Má podepsané CD a rozzářený obličej. Jako ostatně všichni okolo. Jaromír Nohavica se o své fanoušky rozhodně bát nemusí.

Jana Foberová