Jakub Patočka: Lepší je být neúspěšný než zkorumpovaný

Rozhovor s Jakubem Patočkou, ekologem, novinářem a občanským aktivistou. Vypráví, proč odešel z Literárních novin a ze Strany zelených, i o tom, proč se dnes už ve vysoké politice nechce angažovat.

Osobnost Jakuba Patočky je stejně tak často zatracovaná a kritizovaná, jako vyzdvihovaná a dávaná za morální příklad. V médiích se jeho jméno skloňovalo v souvislosti s kuřimskou kauzou i s loňskou kauzou odchodu většiny redaktorů z Literárních novin. V brněnské kanceláři svého nového internetového deníku ale tento vysoký hnědovlasý muž hovořil také o svém ekologickém nadšení nebo názorech na politiku.

Ačkoliv jste vystudoval sociologii, známý jste převážně jako ekologický aktivista a novinář. Jak to spolu souvisí?

Problémům životního prostředí jsem se věnoval ještě dříve, než jsem začal studovat. Uvědomil jsem si, že když člověk studuje přírodní vědy, může pouze popisovat, jak se příroda pustoší, zatímco sociální vědy vedou spíše k poznání, proč se to děje. To mě vždy zajímalo více. Sociologie je účinná metoda, jak rozumět společenskému dění, přitom se nemusí provozovat jako věda v akademických mantinelech.

Proč jste se rozhodl založit ekologické Hnutí Duha?

Hnutí Duha jsem spoluzaložil s Honzou Beránkem v roce 1989. Ještě jsem studoval a cítil jsem vnitřní pohnutky nějak se nasazovat ve veřejném prostoru. Nevyhovovaly nám v té době působící občanské iniciativy, protože se nám zdálo, že jsou příliš povrchní a konformní.

Splnila tato ekologická organizace vaše očekávání?

Zakládání nebo působení v občanské iniciativě není jako stavba domu, o které se dá na jejím počátku říct, že má nějak jasně definovaný termín svého konce, a když se ukončí, lze říct, zda se očekávání splnilo nebo ne. Když jsme Duhu zakládali, nepochybně plnila náš původní záměr – radikálním a přitom občanským způsobem hájit zájmy přírody. V prvních deseti letech, kdy jsme tam s Honzou Beránkem pracovali, vliv Duhy soustavně narůstal. Vyvrcholilo to obrovskou konfrontací se státem a ČEZ o jadernou elektrárnu Temelín.

Proč jste tedy odešel?

V Hnutí Duha jsem pracoval deset let a měl jsem připravenou i stáž v zahraničí. Pak ale přišla nabídka od lidí, kteří se pokoušeli zachránit a vzkřísit Literární noviny, jestli bych se je nechtěl pokusit převzít a vtisknout jim novou tvář. To byla výzva, kterou jsem se rozhodl přijmout. Duha měla svou velkou sílu a váhu a rozhodně principiálně nelituju ničeho a nemyslím, že jsme měli něco dělat jinak.

Častý je názor, že jste svým příchodem Literární noviny zachránil před zánikem. Stejně často ale na vaši hlavu padá kritika. Jak se k tomuto problému stavíte vy?

Faktem je, že v době, kdy jsem do Literárních novin přišel, byla řada lidí na odchodu a v redakci už vše mělo mrtvolné rysy. Mě pozvala aktivnější část redakce, kterou reprezentoval Ludvík Vaculík. Tito lidé se dodnes domnívají, že jsem Literárky zachránil. Já to nemůžu úplně posuzovat, protože nevím, jestli někdo neměl alternativní plán. Kdyby ale noviny pokračovaly v parametrech, které měly, když jsem přišel, s velkou pravděpodobností by zanikly v řádu měsíců.

Jak tedy nakonec došlo k tomu, že jste se s velkou částí redakce rozhodli Literární noviny opustit?

Ta historie je dlouhá a dost spletitá. Literární noviny byly vždycky podnik, který měl poměrně výrazný politický profil kritický ke zdejším poměrům. Současně jsme byli odkázáni na příjmy ze státního rozpočtu. Ocitli jsme se pod palbou kritiky lidí, jimž Literárky vadily politicky a jako zástupný problém si brali právě dotace od státu. Postupně bylo stále obtížnější čelit tlakům těchto lidí, kteří se nás pokoušeli ekonomicky zlikvidovat. To souvisí i s tím, že česká společnost se stále více kazila. V roce 1999, kdy jsem do novin přišel, byla tato společnost nepoměrně svobodnějším místem k životu, než je dnes. Ekonomické tlaky na nás vyvrcholily v letech 2008 a 2009 s tehdejší, v mých očích otřesnou, Topolánkovou vládou.

I když jste se rozhodli noviny prodat a stát se ekonomicky nezávislými, kde byl problém, kvůli kterému jste nakonec odešli?

V krátké době jsme se museli kompletně rozhodnout mezi dvěma variantami. Buď totální ekonomický kolaps, nebo najít někoho, kdo by se novin ujal a pokračoval v jejich vydávání. Vedli jsme debaty s Masarykovou dělnickou akademií, což je občanské sdružení osvětového charakteru související se sociální demokracií. Nakonec ale bylo kupujícím nově založené občanské sdružení. Celou dobu se zdálo, že kupujícího na novinách nejvíc zajímá jejich redakce a způsob novinářské práce, který jsme dělali. Po koupi ale začali během několika krátkých týdnů naprosto nepřijatelným způsobem zasahovat do chodu redakce. Do ledna 2009 jsem v Literárkách pracoval jako šéfredaktor. Nový vydavatel si ale chtěl přivést nové vedení redakce a já už tam v nové pozici pracovat nechtěl. Se mnou potom odešla i kompletní redakce.

Teď už vedete nový mediální projekt, na kterém spolupracuje i řada vašich bývalých kolegů. Není to jenom pokračování „vašich“ Literárních novin?

S kolegy jsme se tehdy ocitli v situaci, kdy jsme se museli rozhodnout, zda se vydáme každý svou cestou nebo vytvoříme nový společný projekt. Ten se nakonec vykrystalizoval v internetový Deník Referendum, který plně funguje od letošního ledna. S Literárkami toho ale má společného relativně málo. Celkem promyšleně mu chceme vytvořit novou vlastní totožnost.

Jaká by ta nová totožnost měla být?

Nechci za sebou táhnout žádnou zátěž z minula. Založili jsme nový projekt, i když v sobě pochopitelně má řadu ideových východisek a novinářských standardů, které jsme se snažili uplatňovat v Literárkách. Žijeme ale v přítomnosti a pracujeme na internetu. V tom je po formální stránce jeho totožnost nová.

A po stránce ideové?

Stejně jako Literární noviny, i Deník Referendum chce být principiální alternativou k českému modernímu novinářskému provozu. Ten se vyznačuje v drtivé většině pravicovou ideologickou předpojatostí a čím dál větší povrchností a soustředěností na věci, které přitáhnou co největší čtenářský zájem. Většina novin je stále více manipulována PR agenturami a věnuje stále menší pozornost záležitostem veřejného zájmu.

Co tím konkrétně myslíte?

Klasickým případem do nebe volající hanebnosti je způsob, jak negativně česká média informují o solární energetice. Nemají za sebou žádnou faktickou oporu a jediný důvod, proč se to tak děje, jsou peníze ČEZ. ČEZ na tom má miliardové zisky a stojí mu za to média uplácet. Médiím zase stojí za to, nechat se uplácet.

Proč tedy s těmito obviněními nevystoupíte politicky?

Politické dění komentuji už více než patnáct let, politické komentáře jsem psal už v době, kdy jsem byl v Duze. Můj názor je ten, že je potřeba podporovat ten typ politiky, který vytváří co největší prostor pro občanské iniciativy, aby se mohly v co největší míře podílet na fungování občanské společnosti. Moje vize je nadstranická a navazuje na masarykovský ideál humanitní demokracie. Ve světě to má protipól v nejrůznějších občanských a sociálních iniciativách, které kritizují princip neoliberalismu. To je i ideové východisko Deníku Referendum.

Krátkou dobu jste ale politicky aktivní byl.

Ano, v v roce 2003 jsme s Honzou Beránkem založili hnutí za obrodu Strany zelených. Po dvou letech, kdy Strana zelených nastoupila cestu k tomu, stát se jednou z mnoha standardních českých politických stran, to pro mě přestalo být zajímavé a ze strany jsem odešel. Dnes jsem principiálním kritikem Strany zelených a myslím si o ní, že je pokrytecká. S pravděpodobností blížící se jistotě letos opustí sněmovnu i senát a patrně utrpí i v komunálních volbách. Doplatí na to, že se chtěla stát jen jednou stranou z mnoha. Nyní politicky činný nejsem.

Co tedy považujete ve svém životě za největší úspěch?

Mé nejzákladnější přesvědčení je, že proces sám je důležitější než cíl. Pokud člověk dokáže vytrvat v určitých principech a s otevřenou myslí si tyto principy v otevřeném rozhovoru s jinými názory nedogmaticky uchránit, je to to nejlepší, co se mu může podařit. Dnes je typická životní strategie taková, že k tomu, aby člověk dosáhl úspěchu a kariérního postupu, přijme se svými principy kompromis a ještě větší kompromis a nakonec úplně největší kompromis a stane se, že formální úspěch je úplně k ničemu, protože ideály, ve které původně věřil, se mu vlastně vůbec nepodařilo naplnit. Zářným příkladem toho je právě Strana zelených. Proto by mi bylo vždy milejší být označovaný za člověka, který je třeba neúspěšný, než za člověka, který je zkorumpovaný nebo který zradil, v co věřil.

Vendula Karásková