Jaké je být kapitánkou lodi malých námořnic

Jsou tři hodiny ráno a mé oči začínají připomínat zakrnělé štěrbiny čeledi krtkovitých. Když toužebně očekávané CD s ledabylým cvaknutím vyjede z mechaniky, srdíčko nadšeně zaplesá.

Hudba je to hlavní, co na závodech v pódiových skladbách musí fungovat. V opačném případě se půlroční snažení promění v estrádní fiasko. Skokem, elegantností připomínajícím postřelenou laň, klopýtám k přehrávači. Točí se, točí, ale nehraje. Dvě minuty načítání stačí, aby přehrávač vyrotoval CD do takových obrátek, za něž by si ve švýcarském Cernu vysloužil snad i metál. Je půl čtvrté. S bilancí čtyř zlikvidovaných cédéček, okousaných nehtů, vypadaných vlasů a s celkovým vzezřením Marilyna Mansona, ale s jedním úspěšně vypáleným duplikátem, uléhám do postele.

Ráno se odehrává v obvyklém nestíhacím tempu. Zuby, učesat, obléct, zapakovat a jede se. Jídlo přijde na řadu později, neboť jsem jako každá správná sportovkyně zajisté předobrazem dokonalé životosprávy. Stojíc před halou a žmoulajíc papír se jmény vystupujících kroutím hlavou sem a tam a se svými sto a šedesáti třemi centimetry si připadám jako žirafa. „Ahoj Janííí,“ haleká s úsměvem z dálky Valerka, drobounké copaté děvčátko, opora týmu. Za ní se valí  rodiče, a další, obtěžkáni zavazadly s dresy Pepka námořníka, rekvizitami, případně i svými ratolestmi. Konečně odškrtávám poslední příchozí. Vyprošťuji se z láskyplného sevření svých šestiletých svěřenkyň, bez kterých si svůj život už ani nedokážu představit, a vyrážíme ukořistit šatnu. „Fůůůj, to je ale smrad,“ ozve se rázně kdesi za mými zády. Otáčím se a vidím, jak si holky drží nosy a kulí svá nevinná očiska na partu dospívajících závodnic, které si lakují vlasy. Není nad dětskou upřímnost.

„Mámí, mně z toho dresu leze pupek a Váji ne,“ pronese s hospodskou umanutostí černovlasá Terezka. „Takhle cvičit nebudu,“ dodává. „Ale to leze každýmu, když zvedne ruce, koukej,“ odvětím a ve snaze odhalit co největší část svého břicha se šponuji, co mi síly a centimetry stačí. Poté, co svá bříška ukážou i postávající maminky na důkaz, že vystrčený pupík není žádná tragédie, je slzavé údolí zažehnáno. „Jáánííí, já nemám batoh ani mamku,“ volá Jolanka se sinalým výrazem ve tváři. „Cože?“ trnu a začínám kalkulovat, jak bychom si poradily v případě, že nenalezneme ani mámu, ani batoh s dresem. „Počkáme, mamka si určitě někam odskočila,“ vybreptávám ze sebe nepříliš přesvědčivé chlácholící fráze. „Pojďte se natřpytit,“ volám, abych se částečně vyhnula Jolančině pohledu, který nápadně připomíná výraz rezatého kocoura ze Shreka. Jen klobouk v tlapkách jí chybí. „Jééé, hehe, ty třpytky lítají všude kolem,“ motá se kolem Anička, která se ke mně přivine a s vlídnou poznámkou, že právě TADY vidí flitr, mi zapíchne ukazováček pod žebro.

Načesané, převlečené i se znovunalezenými rodiči se vydáváme na plac. Když hrdě jako máma kvočna rozrážím dav, aby se mým malým kuřátkům nic nestalo, začínám pociťovat nervozitu, jež na mě doléhá s každým krokem, kterým se přibližujeme ke cvičební ploše. Řetěz miniaturních Pepků námořníků, mých svěřenkyň, povlávajících úzkou chodbou, někteří diváci i přes mé ochranitelské snahy přehlíží. Proto jsme všichni rádi, když na plochu docházíme jen s pár škrábanci a čepicemi sraženými do očí. Nesoutěžní kategorie předškoláků se nese ve zvířecím stylu. Myšičky a Slepičky doplňují namodralí Skřítci a zděšeně vypadající Vločky.

Naneštěstí technika opět ukazuje svoji zákeřnou povahu. U některých skladeb se hudba v polovině zastavuje, v lepším případě chrchlavým způsobem dohrává do konce. Přestože děti za tleskotu stojících diváků cvičí i bez muziky, je jasné, že půlroční snahy cvičenek a trenérek jsou tímto ztraceny. „Ježíši, já jsem fakt zralá na frťana,“ pronesu směrem k nervózně přešlapujícím rodičům a zapomínám na mravní dopad nahlas vysloveného přání. Postupně se v pořadí posouváme kupředu a očekáváme zahájení kategorie první a druhá třída. „Komu se chce čůrat?“ ptá se prozřetelně jedna z maminek, ikdyž jsme povinné čůrání absolvovaly asi před deseti minutami. „Mně nééé,“ ozve se hromadně. Poslední dvě skladby a jdeme na to, ufff.

Cítím jemné potahání za rukáv. „Copak Kačenko?“ ptám se blonďaté holčičky stojící u mého levého kolena. „Mně se chce čůrat a nemám tady maminku,“ pronáší s trpitelským výrazem domorodci mučeného mořeplavce. „Komu se chce ještě čůrat? Je to poslední možnost“ následuje upozornění, které je současně nejčastějším dotazem omílaným na závodech jakéhokoliv typu. „Mně,“ zašveholí hnědovláska Anička a dodá, že „docela hodně“. David Copperfield by koukal, jak rychle dokázala prozřetelná maminka zmizet a objevit se zpět i s oběma čůrajícími dětmi.

Nástup. Ukrývám se pod zvukařským stolem, abych svým svěřenkyním mohla co nejnenápadněji radit. Za grimasy, které předvádím, ve snaze přimět holky k úsměvu, by mě leckterý soudný doktor pravděpodobně neváhal uznat za právoplatného cvoka a umístit do ústavu pro duševně choré. Hudba hraje, holky cvičí. Nenápadně se plazíc u zvukařových nohou odpočítávám poslední minuty skladby. A je to! Holky za burácivého tleskotu diváků i ostatních členek našeho klubu odbíhají za cvičební plochu. „Výborný, skvělý,“ hýřím superlativy, plácám je po zádech a snažím se udržet si vážnost trenérky, ačkoliv mám na krajíčku. „Ani jsem to nespletla,“ pípá tenký hlásek z chumlu tvořeného rodiči i závodnicemi.

Zatímco netrpělivě očekáváme vyhlášení, pořadatelé nás staví do zástupů podle věkových kategorií. Sousedé Bon Jovi nebo Pistolnice nás, jakožto nejmenší elementy, poněkud utiskují, ale i námořnice ukazují, že mají ostré loktíky, které míří proklatě nízko - i bez vytasení plechovky špenátu. Kategorie první a druhá třída. Třetí místo nic, druhé jakbysmet. Propadám skepsi a holky doufajíce v úspěch hledí na stolek, kde se blyští krásný, modro-stříbrný pohár pro vítěze. „A šampionem této kategorie se stává skladba Pepek námořník,“ zapěje hlasatelka do mikrofonu tu nejlibější melodii, jakou jsem kdy ve své trenérské kariéře slyšela. Rodiče i ostatní vedoucí propukají v jásot, já i moje svěřenkyně nechápavě civíme na paní s mikrofonem. Po probrání z deliria si holky za tleskotu přihlížejících odcházejí přebrat ocenění a začíná fáze „ňuhňání se s pohárem“ a povinné focení.

Ikdyž se hala pomalu vyprazdňuje, holky se trofeje ne a ne vzdát. „Donesu ho na trénink a budeme ho mít putovní“, vyslovuji spásnou myšlenku a odtrhávám od něj poslední nadšenkyně. „Ale v úterý nebudeme cvičit, že ne?“ zakňourá Anička a vykulí svá modrá kukadla. „Néééé,“ odpoví za mě sborově zbytek Pepků námořníků. Budeme slavit.

Autorka: Jana Navrátilová

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.