Jak studenti přicházejí o iluze

Naše představy se často liší od reality, na to už jsme si asi zvykli. Přesto je stále těžké se s touto skutečností smířit. Nejhorší je ten moment, kdy nadšení přejde do stavu vystřízlivění a v horším případě následuje frustrace, mnohdy až deprese či existenční krize. Věřím, že něco podobného si zažil nejeden student vysoké školy. Minimálně já ano.

V matematice jsem byla vždy tragická, ekonomickou dráhu jsem tedy mohla rovnou zavrhnout. Přírodní vědy na tom nebyly o nic lépe a větší šanci mám naučit se chůzi po rukou než porozumět technice. Takže ano, jediné, co se nabízelo, při volbě vysoké školy, byly obávané humanitní obory, se kterými údajně všichni skončíme na pracáku. S velkou pýchou, která pramenila z těžkosti přijímacích zkoušek, jsem se dostala na chtěnou kombinaci oborů Mezinárodní vztahy a Mediální studia a žurnalistika na Masarykovu univerzitu. Formulku o pracovním úřadu jsem zastrčila hluboko do útrob své mysli.

O vysoké škole se povídá, že je to jedna velká party, na všechno máte spoustu času a tak není problém si najít nějakou brigádu. To je jednoduše lež. Neříkám, že nějaká ta party v průběhu semestru není, ale rozhodně to není pořád. Člověk na to není vybavený časově a bohužel ani finančně. Najít si brigádu v Brně se může zdát jako brnkačka, ale pokud nechcete celý den otravovat lidi přes telefon, tak věřte, že není. Moje alma mater fakulta sociálních studií, posměšně přezdívaná fakulta smažených sýrů, má mezi technicky zaměřenými studenty pofiderní pověst. Zajímalo by mě, kolik z nich ví, jak těžké studium na této škole je. Ale to jsem ani já netušila, dokud jsem to nezkusila. Zatímco chemici dělají pokusy a medici pitvají, na FSS se píší kvanta seminárních prací, úvah, esejů, position paperů, případně článků a do toho byste měli číst kvanta povinné literatury. Záměrně říkám "byste měli", protože kde na to brát čas.
O studiu mezinárodních vztahů jsem měla lehce idealizovanou představu. Nástupem na tuto školu jsem se viděla jednou nohou na diplomatické půdě. Když pak, ale vidíte kolem sebe minimálně stovku dalších studentů, kteří jsou neskutečně chytří, ambiciózní a přemotivovaní, naivita vás přejde. Naráz si uvědomíte, že tohle jsou lidi, které v budoucnu budete muset při výběrovém řízení porazit. A jak jen tohle uděláte?
U humanitních oborů vám všichni vtloukají do hlavy, jak důležité jsou stáže a praxe. Na začátku školy jste tedy odhodlaní, chodit na jednu stáž za druhou s vidinou toho, že až odsud vyjdete, tak se o vás na pracovním trhu poperou. Jenže pak zjistíte, že času opravdu není nazbyt a navíc objevíte existenci začarovaného kruhu - pro většinu praxí a stáží, se už vyžadují nějaké zkušenosti a relevantní praxe, jenže kde ji teda získat? Začnete podezřívat všechny přehnaně aktivní lidi, že si „na něčem určitě jedou“.
Na začátku svého studia si stanovíte, že se budete vzdělávat nad rámec svého studia a zapojovat se do spousty mimoškolních aktivit. Ale jako klasický student, tvor prokrastinátorský, zůstanete pravděpodobně jen u slov a slibů. Obecně mezi největší studentské lži patří: „Tento semestr se budu učit průběžně,“ nebo „Zítra nepůjdu celý den na Facebook a budu se jen učit,“případně „Dobře, ale jen na jedno.“ Takhle bych mohla pokračovat hodně dlouho, ale v kostce je to vcelku vše, co běžného studenta vystihuje. Alespoň, můžu-li mluvit z osobní zkušenosti.
Bakalářské studium běží jako splašené a vy se pomalu začínáte děsit toho, kdy dokončíte vysokou školu a budete muset čelit realitě krutého života. Jak vaše studium postupuje, čím dál více tápete, jestli tohle je to, co chcete opravdu dělat. Začnete se ptát, jaký má tohle všechno smysl, sedět celý den v knihách a u počítače. Titul už vlastně dnes nic neznamená, jde o to, jak jste dobří. Začnete pochybovat, jestli jste tak dobří, jak jste mysleli. A ze všeho nejraději byste se sbalili a odjeli dělat dobrovolníky někam do Afriky, tak byste aspoň měli pocit, že váš život má nějaký smysl. Existenční krize je krutá věc. Mezi svými spolužáky ji však vidím stále častěji, nemluvě o sobě. Jde o touhu uniknout stereotypům a očekáváním.
Není to jedna velká party, není to snadné a není to, co jste čekali. Vysoká škola vám často vezme všechny ideály, se kterými jste na ni přišli. Jedno tvrzení o vysoké škole je však nepochybně pravdivé a sice že tu potkáte skvělé lidi. Jsem neskutečně vděčná za všechny úžasné přátele, které díky vysoké škole mám a s kterými společně sdílím své strasti i prokrastinátorské chvilky. Nezbývá, než doufat, že se nepotkáme na pracáku.

Dominika Floriánová

Článek čtěte také na munimedia.cz