Jak se žije se psím seniorem aneb Vrtěti labradorem

Otevřu oči a kouknu se na podlahu u postele. Leží tam a chrní, ale jakmile zaznamená sebemenší pohyb na lůžku, otevře oči a s radostným výrazem na mě kouká. Když chce rychle vstát z pelechu, aby byl na nohou dřív než já, náhle si uvědomí svůj věk. Jeho staré kosti ho zpomalí. Pak se konečně zvedne a začne pobíhat po pokoji, na dřevěné podlaze se přitom ozývá hlasité ťukání drápů. Za radostného vrtění ocasem mi na postel položí užmoulaného plyšového medvědo-psa. Každé ráno se opakuje ten stejný rituál, přes dvanáct let. Zdá se vám to jako poklidné soužití? Pak jste ovšem nikdy nežili se psím seniorem.

Teodorovi bude v červnu třináct. Povahou se ničím neliší od mladších příslušníků plemene labradorský retrívr. Ostříbřené tlapky, šedivá brada a rozvážná chůze na něj ale prozrazují, že už je to psí dědeček. Jako takový má své zvyky, které není radno porušovat. Štěně můžete vychovat,  dospělého psa vycvičit, ale psí senior si dělá co chce a kdy chce. A nejlépe, když je při tom hodně rámusu.

Moji rodiče ani nepotřebují budík. Teodor každé ráno přiběhne do pokoje, stoupne si k posteli a snaží se oběma rozespalcům olíznout alespoň oko. Úplně nejradši zároveň stojí u topení, do kterého mohutně mlátí ocasem jako na poplach. Z topení se několik dlouhých minut ozývají ostře třískavé zvuky, které určitě pravidelně budí mnoho domácností.    
K projevům psího stáří však patří různé neduhy. Náš labrador špatně vidí kvůli zákalu, takže občas venku hlavou narazí do dopravní značky nebo zídky – což se samozřejmě neobejde bez posměšků místní omladiny. Teodor však předstírá, že se nic nestalo. Několik let má také tendenci štěkat na kamenné sochy v parku. Nepodařilo se mi vyzkoumat důvod, možná mu nesedí jejich výraz, třeba v nich vidí něco, co je mým očím skryto. Zajímavé je, že se většinou takto projeví hned poté, co potkáme malé dítě, jehož maminka Teodora pochválí, jaký je to velký a hodný pejsek. Na zděšený výraz oné maminky se po zběsilém štěkotu na sochu neodvážím ani podívat. Také sluch už Teodorovi neslouží nejlíp. Na povely při procházce reaguje jen výjimečně. Na druhou stranu ale vrznutí skříňky s pamlsky slyší a dopajdá k ní vždy.
S pamlsky souvisí i neutuchající potřeba krmit se. Jakmile Teodor vidí jídlo, začne pěkně po Pavlovovsku slintat. Přestože nikdy nedostával jídlo od stolu, nyní u něj sedává jako přibitý. Většinou vydrží jídlo hypnotizovat tak dlouho, dokud k němu nespadne. A běda když se krmiči o pět minut zpozdí s jeho večeří. Když nedostane jídlo včas – což si hravě zkontroluje, protože umí počítat do dvanácti a zná hodiny – dožaduje se pozornosti štěkotem. Pokud ani to nezabere, jeho nejmocnější zbraní je skok předníma tlapama na křeslo, přičemž jakoby náhodou zavadí svými drápy o člověčí stehno. Správně totiž předpokládá, že taková bolest způsobí přemístění objektu z křesla k přípravě jeho krmě. Samozřejmě že k večernímu krmení patří i rituál olíznutí se po otázce na kvalitu jídla.
Dlužno dodat, že v posledních měsících se z Teodora stal pes terorizující – problafá totiž většinu dne. Dejme tomu, že si povídáme s rodiči, psa náhle přestane bavit nás poslouchat, a rozštěká se na celý dům. Jindy se zničehonic vymrští ze spaní a začne, pro změnu, štěkat. Jediným účinným lékem na dlouhý psí štěkot je pamlsek, jeho účinek ovšem trvá jen pár vteřin, pak se virvál spustí nanovo. Pokud si myslíte, že pohlazení či odchod z místnosti by pomohly, mýlíte se. Tím situaci jen zhoršíme. Na Teodora platí jen neustálá komunikace. Stále s ním musíme mluvit, objasňovat mu své aktivity a plány. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že Teodor posledních pár let s oblibou poslouchal klasickou hudbu.
Velkou výhodou a zároveň nevýhodou Teodorova stáří je bohatá kontaktáž kolemjdoucích. S pokročilým věkem totiž stále víc vyžaduje pozornost cizích lidí. Když může rovnou prolustrovat i  obsah jejich tašek – nejradši má rohlíky a piškoty – tím líp. Okruh mých známých se tak za poslední roky zněkolikanásobil. Díky Teodorovi znám všechny milé babičky z okolí našeho domu, stejně jako všechny bývalé pejskaře, kteří obdivují vitalitu našeho labradora. Inu, vitalitu, spíš prohnanost. Procházku většinou trávíme loudáním se kolem bloku, jakmile však Teodor spatří či ucítí vhodný objekt zájmu, najednou se přistihnu, že běžím. V případě setkání se psem rovnou letím tryskem.
Věk našeho milého psa s sebou přináší rostoucí náklonnost k lidem a snižující se toleranci vůči mladým psům. Minulý podzim jsem kvůli tomu měla nejednu příležitost oprášit své asertivní chování při konfliktu. Kupříkladu jednou se Teodor rozběhl na dlouhém vodítku k malému hafíkovi, který pobíhal na volno. S důrazným baf haf dodusal náš stařík k hnědému klubku, zavrčel na něj a užuž odbíhal pryč. Hysterický hafíkův majitel po mně začal řvát, vyhrožovat mi přivoláním policie a dokonce se skoro snížil až k fyzickému násilí.

Barbora Božková

Nicméně z takových příhod si já ani Teodor nic neděláme. Za dvanáct let společného soužití jsme zažili mnohé. Přiznávám, že psí stáří je v mnohém složité a náročné. Přesto bych za nic nevyměnila ty chvíle naprostého porozumění mezi člověkem a psem, které se budují právě s postupujícími lety.

Teodorovi bude v červnu třináct. Povahou se ničím neliší od mladších příslušníků plemene labradorský retrívr. Ostříbřené tlapky, šedivá brada a rozvážná chůze na něj ale prozrazují, že už je to psí dědeček. Jako takový má své zvyky, které není radno porušovat. Štěně můžete vychovat,  dospělého psa vycvičit, ale psí senior si dělá co chce a kdy chce. A nejlépe, když je při tom hodně rámusu.

Moji rodiče ani nepotřebují budík. Teodor každé ráno přiběhne do pokoje, stoupne si k posteli a snaží se oběma rozespalcům olíznout alespoň oko. Úplně nejradši zároveň stojí u topení, do kterého mohutně mlátí ocasem jako na poplach. Z topení se několik dlouhých minut ozývají ostře třískavé zvuky, které určitě pravidelně budí mnoho domácností.    
K projevům psího stáří však patří různé neduhy. Náš labrador špatně vidí kvůli zákalu, takže občas venku hlavou narazí do dopravní značky nebo zídky – což se samozřejmě neobejde bez posměšků místní omladiny. Teodor však předstírá, že se nic nestalo. Několik let má také tendenci štěkat na kamenné sochy v parku. Nepodařilo se mi vyzkoumat důvod, možná mu nesedí jejich výraz, třeba v nich vidí něco, co je mým očím skryto. Zajímavé je, že se většinou takto projeví hned poté, co potkáme malé dítě, jehož maminka Teodora pochválí, jaký je to velký a hodný pejsek. Na zděšený výraz oné maminky se po zběsilém štěkotu na sochu neodvážím ani podívat. Také sluch už Teodorovi neslouží nejlíp. Na povely při procházce reaguje jen výjimečně. Na druhou stranu ale vrznutí skříňky s pamlsky slyší a dopajdá k ní vždy.
S pamlsky souvisí i neutuchající potřeba krmit se. Jakmile Teodor vidí jídlo, začne pěkně po Pavlovovsku slintat. Přestože nikdy nedostával jídlo od stolu, nyní u něj sedává jako přibitý. Většinou vydrží jídlo hypnotizovat tak dlouho, dokud k němu nespadne. A běda když se krmiči o pět minut zpozdí s jeho večeří. Když nedostane jídlo včas – což si hravě zkontroluje, protože umí počítat do dvanácti a zná hodiny – dožaduje se pozornosti štěkotem. Pokud ani to nezabere, jeho nejmocnější zbraní je skok předníma tlapama na křeslo, přičemž jakoby náhodou zavadí svými drápy o člověčí stehno. Správně totiž předpokládá, že taková bolest způsobí přemístění objektu z křesla k přípravě jeho krmě. Samozřejmě že k večernímu krmení patří i rituál olíznutí se po otázce na kvalitu jídla.
Dlužno dodat, že v posledních měsících se z Teodora stal pes terorizující – problafá totiž většinu dne. Dejme tomu, že si povídáme s rodiči, psa náhle přestane bavit nás poslouchat, a rozštěká se na celý dům. Jindy se zničehonic vymrští ze spaní a začne, pro změnu, štěkat. Jediným účinným lékem na dlouhý psí štěkot je pamlsek, jeho účinek ovšem trvá jen pár vteřin, pak se virvál spustí nanovo. Pokud si myslíte, že pohlazení či odchod z místnosti by pomohly, mýlíte se. Tím situaci jen zhoršíme. Na Teodora platí jen neustálá komunikace. Stále s ním musíme mluvit, objasňovat mu své aktivity a plány. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že Teodor posledních pár let s oblibou poslouchal klasickou hudbu.
Velkou výhodou a zároveň nevýhodou Teodorova stáří je bohatá kontaktáž kolemjdoucích. S pokročilým věkem totiž stále víc vyžaduje pozornost cizích lidí. Když může rovnou prolustrovat i  obsah jejich tašek – nejradši má rohlíky a piškoty – tím líp. Okruh mých známých se tak za poslední roky zněkolikanásobil. Díky Teodorovi znám všechny milé babičky z okolí našeho domu, stejně jako všechny bývalé pejskaře, kteří obdivují vitalitu našeho labradora. Inu, vitalitu, spíš prohnanost. Procházku většinou trávíme loudáním se kolem bloku, jakmile však Teodor spatří či ucítí vhodný objekt zájmu, najednou se přistihnu, že běžím. V případě setkání se psem rovnou letím tryskem.
Věk našeho milého psa s sebou přináší rostoucí náklonnost k lidem a snižující se toleranci vůči mladým psům. Minulý podzim jsem kvůli tomu měla nejednu příležitost oprášit své asertivní chování při konfliktu. Kupříkladu jednou se Teodor rozběhl na dlouhém vodítku k malému hafíkovi, který pobíhal na volno. S důrazným baf haf dodusal náš stařík k hnědému klubku, zavrčel na něj a užuž odbíhal pryč. Hysterický hafíkův majitel po mně začal řvát, vyhrožovat mi přivoláním policie a dokonce se skoro snížil až k fyzickému násilí.
Nicméně z takových příhod si já ani Teodor nic neděláme. Za dvanáct let společného soužití jsme zažili mnohé. Přiznávám, že psí stáří je v mnohém složité a náročné. Přesto bych za nic nevyměnila ty chvíle naprostého porozumění mezi člověkem a psem, které se budují právě s postupujícími lety.

- See more at: http://munimedia.cz/prispevek/jak-se-zije-se-psim-seniorem-aneb-vrteti-labradorem-7119/#sthash.pE3jVV8z.dpuf

Teodorovi bude v červnu třináct. Povahou se ničím neliší od mladších příslušníků plemene labradorský retrívr. Ostříbřené tlapky, šedivá brada a rozvážná chůze na něj ale prozrazují, že už je to psí dědeček. Jako takový má své zvyky, které není radno porušovat. Štěně můžete vychovat,  dospělého psa vycvičit, ale psí senior si dělá co chce a kdy chce. A nejlépe, když je při tom hodně rámusu.

Moji rodiče ani nepotřebují budík. Teodor každé ráno přiběhne do pokoje, stoupne si k posteli a snaží se oběma rozespalcům olíznout alespoň oko. Úplně nejradši zároveň stojí u topení, do kterého mohutně mlátí ocasem jako na poplach. Z topení se několik dlouhých minut ozývají ostře třískavé zvuky, které určitě pravidelně budí mnoho domácností.    
K projevům psího stáří však patří různé neduhy. Náš labrador špatně vidí kvůli zákalu, takže občas venku hlavou narazí do dopravní značky nebo zídky – což se samozřejmě neobejde bez posměšků místní omladiny. Teodor však předstírá, že se nic nestalo. Několik let má také tendenci štěkat na kamenné sochy v parku. Nepodařilo se mi vyzkoumat důvod, možná mu nesedí jejich výraz, třeba v nich vidí něco, co je mým očím skryto. Zajímavé je, že se většinou takto projeví hned poté, co potkáme malé dítě, jehož maminka Teodora pochválí, jaký je to velký a hodný pejsek. Na zděšený výraz oné maminky se po zběsilém štěkotu na sochu neodvážím ani podívat. Také sluch už Teodorovi neslouží nejlíp. Na povely při procházce reaguje jen výjimečně. Na druhou stranu ale vrznutí skříňky s pamlsky slyší a dopajdá k ní vždy.
S pamlsky souvisí i neutuchající potřeba krmit se. Jakmile Teodor vidí jídlo, začne pěkně po Pavlovovsku slintat. Přestože nikdy nedostával jídlo od stolu, nyní u něj sedává jako přibitý. Většinou vydrží jídlo hypnotizovat tak dlouho, dokud k němu nespadne. A běda když se krmiči o pět minut zpozdí s jeho večeří. Když nedostane jídlo včas – což si hravě zkontroluje, protože umí počítat do dvanácti a zná hodiny – dožaduje se pozornosti štěkotem. Pokud ani to nezabere, jeho nejmocnější zbraní je skok předníma tlapama na křeslo, přičemž jakoby náhodou zavadí svými drápy o člověčí stehno. Správně totiž předpokládá, že taková bolest způsobí přemístění objektu z křesla k přípravě jeho krmě. Samozřejmě že k večernímu krmení patří i rituál olíznutí se po otázce na kvalitu jídla.
Dlužno dodat, že v posledních měsících se z Teodora stal pes terorizující – problafá totiž většinu dne. Dejme tomu, že si povídáme s rodiči, psa náhle přestane bavit nás poslouchat, a rozštěká se na celý dům. Jindy se zničehonic vymrští ze spaní a začne, pro změnu, štěkat. Jediným účinným lékem na dlouhý psí štěkot je pamlsek, jeho účinek ovšem trvá jen pár vteřin, pak se virvál spustí nanovo. Pokud si myslíte, že pohlazení či odchod z místnosti by pomohly, mýlíte se. Tím situaci jen zhoršíme. Na Teodora platí jen neustálá komunikace. Stále s ním musíme mluvit, objasňovat mu své aktivity a plány. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že Teodor posledních pár let s oblibou poslouchal klasickou hudbu.
Velkou výhodou a zároveň nevýhodou Teodorova stáří je bohatá kontaktáž kolemjdoucích. S pokročilým věkem totiž stále víc vyžaduje pozornost cizích lidí. Když může rovnou prolustrovat i  obsah jejich tašek – nejradši má rohlíky a piškoty – tím líp. Okruh mých známých se tak za poslední roky zněkolikanásobil. Díky Teodorovi znám všechny milé babičky z okolí našeho domu, stejně jako všechny bývalé pejskaře, kteří obdivují vitalitu našeho labradora. Inu, vitalitu, spíš prohnanost. Procházku většinou trávíme loudáním se kolem bloku, jakmile však Teodor spatří či ucítí vhodný objekt zájmu, najednou se přistihnu, že běžím. V případě setkání se psem rovnou letím tryskem.
Věk našeho milého psa s sebou přináší rostoucí náklonnost k lidem a snižující se toleranci vůči mladým psům. Minulý podzim jsem kvůli tomu měla nejednu příležitost oprášit své asertivní chování při konfliktu. Kupříkladu jednou se Teodor rozběhl na dlouhém vodítku k malému hafíkovi, který pobíhal na volno. S důrazným baf haf dodusal náš stařík k hnědému klubku, zavrčel na něj a užuž odbíhal pryč. Hysterický hafíkův majitel po mně začal řvát, vyhrožovat mi přivoláním policie a dokonce se skoro snížil až k fyzickému násilí.
Nicméně z takových příhod si já ani Teodor nic neděláme. Za dvanáct let společného soužití jsme zažili mnohé. Přiznávám, že psí stáří je v mnohém složité a náročné. Přesto bych za nic nevyměnila ty chvíle naprostého porozumění mezi člověkem a psem, které se budují právě s postupujícími lety.

- See more at: http://munimedia.cz/prispevek/jak-se-zije-se-psim-seniorem-aneb-vrteti-labradorem-7119/#sthash.pE3jVV8z.dpuf

Teodorovi bude v červnu třináct. Povahou se ničím neliší od mladších příslušníků plemene labradorský retrívr. Ostříbřené tlapky, šedivá brada a rozvážná chůze na něj ale prozrazují, že už je to psí dědeček. Jako takový má své zvyky, které není radno porušovat. Štěně můžete vychovat,  dospělého psa vycvičit, ale psí senior si dělá co chce a kdy chce. A nejlépe, když je při tom hodně rámusu.

Moji rodiče ani nepotřebují budík. Teodor každé ráno přiběhne do pokoje, stoupne si k posteli a snaží se oběma rozespalcům olíznout alespoň oko. Úplně nejradši zároveň stojí u topení, do kterého mohutně mlátí ocasem jako na poplach. Z topení se několik dlouhých minut ozývají ostře třískavé zvuky, které určitě pravidelně budí mnoho domácností.    
K projevům psího stáří však patří různé neduhy. Náš labrador špatně vidí kvůli zákalu, takže občas venku hlavou narazí do dopravní značky nebo zídky – což se samozřejmě neobejde bez posměšků místní omladiny. Teodor však předstírá, že se nic nestalo. Několik let má také tendenci štěkat na kamenné sochy v parku. Nepodařilo se mi vyzkoumat důvod, možná mu nesedí jejich výraz, třeba v nich vidí něco, co je mým očím skryto. Zajímavé je, že se většinou takto projeví hned poté, co potkáme malé dítě, jehož maminka Teodora pochválí, jaký je to velký a hodný pejsek. Na zděšený výraz oné maminky se po zběsilém štěkotu na sochu neodvážím ani podívat. Také sluch už Teodorovi neslouží nejlíp. Na povely při procházce reaguje jen výjimečně. Na druhou stranu ale vrznutí skříňky s pamlsky slyší a dopajdá k ní vždy.
S pamlsky souvisí i neutuchající potřeba krmit se. Jakmile Teodor vidí jídlo, začne pěkně po Pavlovovsku slintat. Přestože nikdy nedostával jídlo od stolu, nyní u něj sedává jako přibitý. Většinou vydrží jídlo hypnotizovat tak dlouho, dokud k němu nespadne. A běda když se krmiči o pět minut zpozdí s jeho večeří. Když nedostane jídlo včas – což si hravě zkontroluje, protože umí počítat do dvanácti a zná hodiny – dožaduje se pozornosti štěkotem. Pokud ani to nezabere, jeho nejmocnější zbraní je skok předníma tlapama na křeslo, přičemž jakoby náhodou zavadí svými drápy o člověčí stehno. Správně totiž předpokládá, že taková bolest způsobí přemístění objektu z křesla k přípravě jeho krmě. Samozřejmě že k večernímu krmení patří i rituál olíznutí se po otázce na kvalitu jídla.
Dlužno dodat, že v posledních měsících se z Teodora stal pes terorizující – problafá totiž většinu dne. Dejme tomu, že si povídáme s rodiči, psa náhle přestane bavit nás poslouchat, a rozštěká se na celý dům. Jindy se zničehonic vymrští ze spaní a začne, pro změnu, štěkat. Jediným účinným lékem na dlouhý psí štěkot je pamlsek, jeho účinek ovšem trvá jen pár vteřin, pak se virvál spustí nanovo. Pokud si myslíte, že pohlazení či odchod z místnosti by pomohly, mýlíte se. Tím situaci jen zhoršíme. Na Teodora platí jen neustálá komunikace. Stále s ním musíme mluvit, objasňovat mu své aktivity a plány. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že Teodor posledních pár let s oblibou poslouchal klasickou hudbu.
Velkou výhodou a zároveň nevýhodou Teodorova stáří je bohatá kontaktáž kolemjdoucích. S pokročilým věkem totiž stále víc vyžaduje pozornost cizích lidí. Když může rovnou prolustrovat i  obsah jejich tašek – nejradši má rohlíky a piškoty – tím líp. Okruh mých známých se tak za poslední roky zněkolikanásobil. Díky Teodorovi znám všechny milé babičky z okolí našeho domu, stejně jako všechny bývalé pejskaře, kteří obdivují vitalitu našeho labradora. Inu, vitalitu, spíš prohnanost. Procházku většinou trávíme loudáním se kolem bloku, jakmile však Teodor spatří či ucítí vhodný objekt zájmu, najednou se přistihnu, že běžím. V případě setkání se psem rovnou letím tryskem.
Věk našeho milého psa s sebou přináší rostoucí náklonnost k lidem a snižující se toleranci vůči mladým psům. Minulý podzim jsem kvůli tomu měla nejednu příležitost oprášit své asertivní chování při konfliktu. Kupříkladu jednou se Teodor rozběhl na dlouhém vodítku k malému hafíkovi, který pobíhal na volno. S důrazným baf haf dodusal náš stařík k hnědému klubku, zavrčel na něj a užuž odbíhal pryč. Hysterický hafíkův majitel po mně začal řvát, vyhrožovat mi přivoláním policie a dokonce se skoro snížil až k fyzickému násilí.
Nicméně z takových příhod si já ani Teodor nic neděláme. Za dvanáct let společného soužití jsme zažili mnohé. Přiznávám, že psí stáří je v mnohém složité a náročné. Přesto bych za nic nevyměnila ty chvíle naprostého porozumění mezi člověkem a psem, které se budují právě s postupujícími lety.

- See more at: http://munimedia.cz/prispevek/jak-se-zije-se-psim-seniorem-aneb-vrteti-labradorem-7119/#sthash.pE3jVV8z.dpuf

Teodorovi bude v červnu třináct. Povahou se ničím neliší od mladších příslušníků plemene labradorský retrívr. Ostříbřené tlapky, šedivá brada a rozvážná chůze na něj ale prozrazují, že už je to psí dědeček. Jako takový má své zvyky, které není radno porušovat. Štěně můžete vychovat,  dospělého psa vycvičit, ale psí senior si dělá co chce a kdy chce. A nejlépe, když je při tom hodně rámusu.

Moji rodiče ani nepotřebují budík. Teodor každé ráno přiběhne do pokoje, stoupne si k posteli a snaží se oběma rozespalcům olíznout alespoň oko. Úplně nejradši zároveň stojí u topení, do kterého mohutně mlátí ocasem jako na poplach. Z topení se několik dlouhých minut ozývají ostře třískavé zvuky, které určitě pravidelně budí mnoho domácností.    
K projevům psího stáří však patří různé neduhy. Náš labrador špatně vidí kvůli zákalu, takže občas venku hlavou narazí do dopravní značky nebo zídky – což se samozřejmě neobejde bez posměšků místní omladiny. Teodor však předstírá, že se nic nestalo. Několik let má také tendenci štěkat na kamenné sochy v parku. Nepodařilo se mi vyzkoumat důvod, možná mu nesedí jejich výraz, třeba v nich vidí něco, co je mým očím skryto. Zajímavé je, že se většinou takto projeví hned poté, co potkáme malé dítě, jehož maminka Teodora pochválí, jaký je to velký a hodný pejsek. Na zděšený výraz oné maminky se po zběsilém štěkotu na sochu neodvážím ani podívat. Také sluch už Teodorovi neslouží nejlíp. Na povely při procházce reaguje jen výjimečně. Na druhou stranu ale vrznutí skříňky s pamlsky slyší a dopajdá k ní vždy.
S pamlsky souvisí i neutuchající potřeba krmit se. Jakmile Teodor vidí jídlo, začne pěkně po Pavlovovsku slintat. Přestože nikdy nedostával jídlo od stolu, nyní u něj sedává jako přibitý. Většinou vydrží jídlo hypnotizovat tak dlouho, dokud k němu nespadne. A běda když se krmiči o pět minut zpozdí s jeho večeří. Když nedostane jídlo včas – což si hravě zkontroluje, protože umí počítat do dvanácti a zná hodiny – dožaduje se pozornosti štěkotem. Pokud ani to nezabere, jeho nejmocnější zbraní je skok předníma tlapama na křeslo, přičemž jakoby náhodou zavadí svými drápy o člověčí stehno. Správně totiž předpokládá, že taková bolest způsobí přemístění objektu z křesla k přípravě jeho krmě. Samozřejmě že k večernímu krmení patří i rituál olíznutí se po otázce na kvalitu jídla.
Dlužno dodat, že v posledních měsících se z Teodora stal pes terorizující – problafá totiž většinu dne. Dejme tomu, že si povídáme s rodiči, psa náhle přestane bavit nás poslouchat, a rozštěká se na celý dům. Jindy se zničehonic vymrští ze spaní a začne, pro změnu, štěkat. Jediným účinným lékem na dlouhý psí štěkot je pamlsek, jeho účinek ovšem trvá jen pár vteřin, pak se virvál spustí nanovo. Pokud si myslíte, že pohlazení či odchod z místnosti by pomohly, mýlíte se. Tím situaci jen zhoršíme. Na Teodora platí jen neustálá komunikace. Stále s ním musíme mluvit, objasňovat mu své aktivity a plány. Zdá se vám to divné? A to ještě nevíte, že Teodor posledních pár let s oblibou poslouchal klasickou hudbu.
Velkou výhodou a zároveň nevýhodou Teodorova stáří je bohatá kontaktáž kolemjdoucích. S pokročilým věkem totiž stále víc vyžaduje pozornost cizích lidí. Když může rovnou prolustrovat i  obsah jejich tašek – nejradši má rohlíky a piškoty – tím líp. Okruh mých známých se tak za poslední roky zněkolikanásobil. Díky Teodorovi znám všechny milé babičky z okolí našeho domu, stejně jako všechny bývalé pejskaře, kteří obdivují vitalitu našeho labradora. Inu, vitalitu, spíš prohnanost. Procházku většinou trávíme loudáním se kolem bloku, jakmile však Teodor spatří či ucítí vhodný objekt zájmu, najednou se přistihnu, že běžím. V případě setkání se psem rovnou letím tryskem.
Věk našeho milého psa s sebou přináší rostoucí náklonnost k lidem a snižující se toleranci vůči mladým psům. Minulý podzim jsem kvůli tomu měla nejednu příležitost oprášit své asertivní chování při konfliktu. Kupříkladu jednou se Teodor rozběhl na dlouhém vodítku k malému hafíkovi, který pobíhal na volno. S důrazným baf haf dodusal náš stařík k hnědému klubku, zavrčel na něj a užuž odbíhal pryč. Hysterický hafíkův majitel po mně začal řvát, vyhrožovat mi přivoláním policie a dokonce se skoro snížil až k fyzickému násilí.
Nicméně z takových příhod si já ani Teodor nic neděláme. Za dvanáct let společného soužití jsme zažili mnohé. Přiznávám, že psí stáří je v mnohém složité a náročné. Přesto bych za nic nevyměnila ty chvíle naprostého porozumění mezi člověkem a psem, které se budují právě s postupujícími lety.

- See more at: http://munimedia.cz/prispevek/jak-se-zije-se-psim-seniorem-aneb-vrteti-labradorem-7119/#sthash.pE3jVV8z.dpuf