Jak se vrátit do dětských let? Hraním v zábavních parcích

V Brně je mnoho zábavních parků, které lidé většinou vnímají jako určené jen pro děti nebo minimálně pro rodiny. Do většiny center však mohou vyrazit i dospělí. Je tedy škoda se v deštivém nedělním odpoledni nudit u televize.

Dětským radovánkám jsem dávno odrostla, ale chtěla jsem se aspoň na den vrátit na hřiště. Existují totiž zábavní parky zaměřené na děti i dospělé. Vyzkoušela jsem tři různá brněnská centra a večer jsem ulehala do postele bez starostí jako v době, kdy mou jedinou obavou bylo, aby k svačině nepodávali kvasnicovou pomazánku. Bolest zad po probuzení mě však upozornila, ať takové hrátky zopakuju až za nějaký čas.

Den v kůži dítěte začínám oddychově, vlezu do vědeckého centra Vida!, které je postavené v bývalém pavilonu výstaviště. Chvíli se rozkoukávám, když se z rozhlasu ozývá výrazný hlas ohlašující začátek vědeckého divadla. Rozespalá následuju pobídku k sezení. Když oznámí, že zhasnou, protože zahrají představení o světle, jsem z toho rozpačitá. Během dvaceti minut se dozvídám, jaké jsou druhy záření a jak vznikají. Oceňuju snahu představitelek vědu přiblížit i těm nejmenším, přesto si myslím, že by se hra obešla bez slov jako jsou zadeček, sopel nebo hovínko. Závěr představení doprovází rána při pokusu, takže prodělávám menší infarkt, který mě vytrhne z útlumu. Čtyřletá holčička sedící vedle mne začíná hystericky brečet. Dobré ráno, přeju si.

Procházím si atrakce, pročítám návody a libuju si v tom, že mám na všechno čas a klid, a ne třiadvacet spolužáků mačkajících se u jedné cedulky, jako ve svých vzpomínkách na poslední návštěvy muzeí. Přírodovědné jevy, ať už fyzikální nebo biologické, jsou prokládány například kinem, kreslícím koutkem nebo tobogánem.

Nejvíce mě baví exponáty lidského těla, vcházím do obrovského modelu srdce, chytnu se měřiče a na obrazovce přede mnou běží graf EKG, což je sranda. Pak se ukáže můj počet tepů za minutu, což už taková sranda není. Měřím si, jak velký mám stisk. Malý. Zkouším rovnováhu, balancuju na prkýnku a držím se madla. Jakmile se pustím, začne mi počítač stopovat čas. První pokusy trvající jednu až tři desetiny sekundy nakonec vylepšuju na jednu vteřinu. Počítač mě při pokusech fotí a já s ostudou odcházím.

Ve Vidě! se dospělí nudit nebudou, víc legrace si ale užijí ti méně šikovní, jako jsem já. „Zábavní vědecký park určitě není jen pro děti. Zabaví se celá rodina. Přesto pořádáme i speciální událost pro dospělé Vida! After Dark, každý první čtvrtek v měsíci od sedmi hodin večer,“ uvádí mluvčí Vidy! Hana Laudátová.

Přesouvám se zablbnout si na trampolíny do Jumpparku. Přeborník nejsem, skákala jsem před pár lety na malé trampolíně na chalupě a předtím leda na skákacím hradu, přesto se nebojím. Do centra je potřeba přijít nejpozději o tři čtvrtě, skákání začíná vždy v celou hodinu. Po převlečení se koukám na instruktážní video. Hlas v televizi několikrát zmíní a názorně ukáže, jakým způsobem se dá zlomit noha nebo zemřít. Na trampolíny už nevcházím jako hrdina, dávám si pozor, abych skákala uprostřed čtverce a nesjela mi noha mezi péra. Zjišťuju, že mám vážně problém s rovnováhou.

Na hřišti je stejně dospělých jako dětí. Uvědomuju si, že děti nepociťují pud sebezáchovy. Skáčou salta, hvězdy a běhají mezi jednotlivými trampolínami. Je to náročnější, než jak to vypadá, všichni dělají časté pauzy. Sedím uprostřed jedné z trampolín a přemýšlím, že možná adrenalin není pro mě, náctileté slečny vedle mě se domlouvají, že půjdou odpoledne do parkour parku. Určitě to není pro mě, ujišťuju se nakonec, ale člověk se musí překonávat.

Brněnský Jumppark se pyšní titulem největšího trampolínového parku ve střední Evropě. Desátého dubna centrum slaví rok od otevření a návštěvníci si po rezervaci můžou užívat skákání zdarma.

Nakonec si jdu odpočinout do Bruno family parku. Budova vypadá nezvykle už zvenčí, co mě čeká uvnitř, netuším. Po vstupu se vyzouvám do ponožek a pozoruju děti s neutuchající aktivitou. V přízemí je restaurace, plná rodičů s šálky kávy a novinami. Chvíli přemýšlím, že se usadím mezi ně, pak ale vyběhnu sedm pater a hernu si projdu shora. Většina atrakcí je nastavená na váhu dospělého člověka. Nejvýše je vyhlídka z dvaadvaceti metrů, skleněná krychle vystrčená ze zdi. Třikrát čtu návod a ujišťuju se, jestli se na sklo dá postavit, a přestože nemám strach z výšek, rozhodnu se být nedůvěřivá.

Vyfotím výhled na staveniště a sestupuju níž, všude kolem prolézá množství dětí. Jsou neskutečně rychlí, nikdy se nezastaví, pohybují se jen během. Akčnost jsem zanechala na trampolínách, tak jen zkoumám, co by bylo super vyzkoušet, kdyby člověk neměl strach. Tobogán i lanovka jsou až příliš vysoko, dětem je to jedno, jsou z nich jen rozmazané šmouhy. Rodiče se většinou nevzrušují a pozorují je zpoza novin.

Lepší je jít ve větší partě a vzájemně se hecovat a plácat po ramenou, aby se člověk bál míň. Nebo možná bál stejně, ale aspoň před kamarády předstíral, že má pro strach uděláno. Centrum pořádá jednou měsíčně večer určený jen pro dospělé. Návštěvníci mají nejdříve tři hodiny volnou zábavu, pak pro ně organizátoři připraví různé hry. Takový večer navštívila i výzkumná pracovnice Kristýna Urbánková s kamarádkami. „Je to akční styl zábavy, který mi vyhovuje. Nejvíce jsem nadšená z nebezpečné dlouhé skluzavky,“ říká pětatřicetiletá návštěvnice Bruno family parku, která se plánuje do herny vrátit.

Jumppark Brno i Bruno family park nabízí i teambuildingy pro firmy nebo kolektivy. Zvedání upadnutého kolegy z trampolíny nebo utěšování kolegyně s fobií z výšek zaseknutou uprostřed sítě několik metrů nad zemí skupinu určitě stmelí. Takže sportu zdar! 

Michaela Vaisová