Jak se plesá v Hluku aneb Pijme všichni dokola

Polévá mě příšerné horko. Mačkám se se stovkami dalších lidí na omezeném prostoru, v němž nikdo nemá ani jeden metr čtvereční pro sebe, takže do mě co chvíli někdo strčí. Potím se tak, že to ani není slušné o dámě napsat. Stojím na rudé podlaze, nade mnou se vypíná karmínový strop. Takhle nějak si představuji peklo, jenže ve skutečnosti jsem v Moravském ráji. Vítejte na Vinařském plese.

Hluk - Město Hluk na jižní Moravě, známé tradiční slavností Jízda králů, posledních šest let hostí další významnou akci regionu, totiž největší Vinařský ples v republice, který organizuje vinařství Zlomek a Vávra. Tento rok se poslední únorový den koná jeho sedmý ročník. Do hlukovské sportovní haly se sjíždějí tisíce návštěvníků z Moravy i ze Slovenska, vypravují se dokonce zájezdové a svozové autobusy. Kdo dnes musí řídit zpátky domů, užije si ples jenom napůl; přijde totiž o desítky odrůd vín, které patří mezi hlavní lákadla akce.

Hned u vchodu dostáváme sklenice na víno, které nám budou celý večer sloužit ke koštu. Procházíme hlavním sálem, který obyčejně funguje jako tělocvična se spoustou sedadel. Dnes ale na parketách stojí stoly s bílými ubrusy. Vycházíme po schodech nahoru, do sálu, v němž bude celý večer hrát cimbálová muzika. Jsme mezi prvními příchozími, takže je místnost zatím prázdná. Za menším tanečním parketem jsou připravené stolky se vzorky vín, u nichž nervózně postávají mladí brigádníci, pro dnešní večer sommelieři.http://img3.rajce.idnes.cz/d0303/11/11075/11075194_88fe29b758670f371dd38e8044bd0b50/images/32upraven.jpg?ver=0

Výběr je široký – přes sto druhů bílého, červeného, růžového vína i sektů, vše ze Slovácké vinařské podoblasti. „V průběhu večera lahve neustále doplňujeme, takže přesný přehled, kolik vína se tu vypije, nemám. Ke konci večera některé oblíbené druhy, jako třeba Pálava, už nebudou ani na skladě. Oficiálně ples končí ve čtyři, ale budu tu určitě déle. Hosté ještě sedí a dopíjí, teprve v šest ráno to tu vymizí úplně,“ popisuje svou práci číšnice Johana Bílková, která pomáhá s obsluhou už třetím rokem. Zamíříme ke stolku, kde se směňují peníze. Vzorky vína a chuťovky k němu se totiž prodávají jen za plesové bankovky.

Když ochutnáváme loňský moravský muškát, vedle nás se muzikanti z cimbálky Grajcar začnou chystat k výkonu. „Budeme tady hrát až do konce. Střídáme se ještě s cimbálkou Falešnica, takže můžete tancovat pořád. Kluci začnou a doufáme, že nás k tomu v průběhu večera pustí. Na Vinařském plese vystupujeme pravidelně, jen jedinkrát jsme tu nehráli. Čekáme minimálně stejně dobrou atmosféru jako minulý rok,“ mrká na mě prim Martin Zlomek.

Své nástroje ladí i kapela Lofoši, která bude v jiném sále bavit tanečníky v country stylu. U stánků s občerstvením chystá obsluha první talíře obložené uzeným masem, škvarky, tlačenkou a slaninou. Na své zaměstnance dohlíží a do práce se zapojuje i majitelka rodinného řeznictví Eva Kadlčková. „Letos jsme tu poprvé. Pořadatelům plesu jsme dodávali občerstvení do vinárny, tak nás oslovili. S občerstvením tu zůstaneme asi do dvou do rána. Věřím, že si návštěvníci pochutnají,“ říká. A návštěvníci si skutečně pochutnají – já teda určitě. Tak jemné uzené jsem dlouho nejedla a škvarky jsou ťip ťop. Sice jsme stejně jako mnoho dalších lidí využili příležitosti vzít si vlastní jídlo, ale kdo by takové kráse odolal?

Degustuji mou oblíbenou odrůdu – rulandské šedé. Muškát byl lepší, ale tohle se taky dá. Tady se vlastně dá úplně všechno, špatné víno tu nenajdete. Sály se pomalu zaplňují lidmi, před vstupními dveřmi se teď utvořila dlouhá fronta. Ještě že jsme přijeli tak brzo, loni jsme ve frontě strávili půl hodiny. Je osm večer, moderátor nás vítá a Libor Zlomek oficiálně zahajuje sedmý ročník plesu. Hlavní sál teď patří dechové hudbě Kumpanovi muzikanti a můj tanečník mě bere za ruku.

Dohrála polka. Zuřivé bojiště o kousek volného místa se opět mění v taneční parket. Na tenhle ples se totiž nechodí sedět. Velká část návštěvníků nechává stoly prázdné a přesouvá se na parket, jakmile se uvolní jen trochu místa. Po polce přirozeně přichází valčík, ale o nějakém hromadném točení nemůže být řeč. Většina lidí se jen lehce pohupuje ve stylu blues. „Má to výhodu, tyhle pomalé skladby. Člověk aspoň může ženskou pořádně přitisknout k sobě,“ prohodí postarší pán směrem ke mně a k mému tanečníkovi. Sám se své rady drží a tiskne manželku, jak nejvíc to jde.

http://img3.rajce.idnes.cz/d0303/11/11075/11075194_88fe29b758670f371dd38e8044bd0b50/images/25upraven.jpg?ver=0Z hlavního parketu se vracíme do sálu s cimbálovou muzikou, usedáme na svá místa a ovíváme se Plesovými listy. Ještě že sedíme u okna, aspoň se můžeme nadýchat čerstvého vzduchu, protože v hlavním sále se ho nedostává. Chce to svlažit patro, a pořádně. Tentokrát se pouštíme do archivních vín, u nichž se cena pohybuje kolem sedmdesáti korun za půl deci. Ale kdo by to neobětoval, při takové slávě a chuti. Skleničky s jednotlivými vzorky kolují po stole a my porovnáváme, které víno má zlatavější barvu a které je sladké opravdu jako med.

Už jsme ve veselejší náladě, když k nám zamíří mladé slečny s veselými kloboučky na hlavě, jako vystřižené ze Zahradní slavnosti. „Přejete si tombolu?“ „A vyhrávají vaše losy?“ „Rozhodně, a když ne, tak určitě vyhrajete v hlavním losování.“

Věříme jim. Návštěvníků jsou tisíce a na každého z nich přijde minimálně deset losů, přičemž hlavních cen je sedm, ale věříme jim a kupujeme devět obálek po pěti losech. Zřejmě dnes máme štěstí, čtyři z nich skrývají okamžitou výhru, Ostatní lístky schováváme do obálky na pozdější slosování. Každý los má jiné číslo, jinou barvu a jiné razítko, například jeden náš los číslo sto je oranžový a má razítko velké tiskací I. Vracíme se do hlavního sálu a mezi 450 cenami hledáme ty naše. Což člověku chvíli zabere.

U východu z hlavního sálu potkávám nové známé z cimbálovky Grajcar. „Slečno! Pojďte se s námi napít!“ volají na mě. A protože naléhají a usmívají se tak mile, nedokážu odmítnout a následuji je do šatny. Je to prostá šatna tělocvičny, ale jako útočiště pro muzikanty stačí. „Slečno, tady mám svoje domácí, žádná strojní výroba, sám jsem jezdil traktorem. Ať si dáte taky něco dobrého,“ nabízí mi Radek Pekařík sklenku.

Stojíme a povídáme si o tom, jak je žurnalistika nebezpečné povolání. Člověk může zažít opravdová dobrodružství, třeba pít víno v šatně s partou cimbálových muzikantů. Protože chci ještě fotit, dopíjím víno rychle. Tedy na mě rychle, kluci už mají prázdno. Jenže jsem se přepočítala, musím zvládnout další sklenici. Naštěstí už má Grajcar za chvilku hrát, a tak se ze šatny dostávám ve stavu, v němž jsem stále schopna fotit nerozmazané snímky.

U stolu dlouho neposedím, míříme zase na hlavní parket. A abychom si tentokrát skutečně zatančili, jdeme hned dva páry naráz. Trik je v tom, podělit se vzájemně o svůj prostor, takže při polce jeden pár stíhá druhý a navzájem se točíme v kruhu, který se žádný z okolních párů neodvažuje narušit. Stejně by to nestihl. Do rytmu nám hraje dechovka Mistříňanka. Tep se zvyšuje, pot nestačí zasychat, ale my stále hrdě hájíme naše malé kolečko.

Blíží se jedna hodina. Co jsme měli k jídlu, jsme snědli. Co jsme mohli propít, už jsme propili. Na stole stojí dvě láhve vína, které bereme domů. Před hodinou se ze vstupenek losoval výherce hlavní ceny – auta. Teď dojde na zbytek tomboly. Vytahujeme lístky, třídíme je podle barev a následně podle čísel. Romantický víkend v Paříži, projížďku jaguárem, masivní postel i plazmovou televizi už si šťastní výherci rozebrali.

„A cenu číslo pět vyhrává… oranžový los… s razítkem měkké I… s jednoduchým číslem… sto!“

Stojím ve vstupu sportovní haly. Kolem mě odchází velká část návštěvníků plesu a otevřenými dveřmi na mě fouká studený vítr. Po protančené noci mě bolí nohy, nezvyklé na nošení podpatků. Jsem unavená a chci jít co nejdřív spát, ráno musím brzo vstávat. Nic z toho mi ale nevadí, protože vedle mě stojí také nové elektrické kolo, které může jet až třicet kilometrů za hodinu, s dojezdem padesáti kilometrů. Kolemjdoucí se mě ptají, zda na něm pojedu domů a jestli to kolo jezdí samo. S úsměvem jim odpovídám, že na kole ještě dnes pojedu do Brna. Nevěří mi to, ale já vím své.

Martina Vrtělová

Autor: Stisk Studentský deník | středa 4.3.2015 17:00 | karma článku: 10,37 | přečteno: 87x