Jak se chránit před doktory?

Lékařská profese by měla být jedna z nejzodpovědnějších, kterou si může člověk vybrat. Zachraňovat lidské životy je posláním každého doktora. I já jsem tento mýtus považovala za platnou pravdu.

Věřit že lidé, kteří složili Hippokratovu přísahu, touží po zachraňování lidských životů bez ohledu na svůj vlastní prospěch a pohodlí, by bylo naivní. Scény, které známe ze seriálů, kde lékaři celé noci bdí nad lůžkem pacienta, aby přišli na příčinu potíží, jsou možná v Česku vysněné, ne však skutečné.

Žiji ve městě, které je svou nemocnicí proslulé. Mezi místními občany se můžete v souvislosti s touto institucí běžně setkat s používáním pojmu márnice. Nedávno jsem byla svědkem jedné debaty, kde se řešilo právo pacienta zvolit si, kam bude záchrannou službou odvezen. Zvěsti o lidech, kteří pracovníky záchranné služby prosí, aby je hlavně nevozili do té naší nemocnice, nejsou totiž ničím ojedinělým.

Při zamyšlení se nad touto ironií se mi moc smát nechce. Mám strach, že se mi něco stane a budu zcela odkázána na vůli záchranářů. Otázkou samozřejmě je, zda má pacient právo určit si, jestli chce v případě infarktu také přijít o nohu nebo ne. Někteří toto dilema řeší po svém. Když jsme se s kamarády vraceli ze zimních Alp, cestu nám trochu komplikovala tříštivá zlomenina lokte, kterou si kamarádka udělala. Nevím, jestli by si kdy ještě zahrála na bicí, kdyby ji její otec nenaložil do auta a neodvezl k doktorovi do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného města. Pro mé spoluobčany je prostě lepší jezdit desítky kilometrů daleko, než aby se vydali napospas místním lékařům.

Je ostuda, že ti, kterým bychom měli v nouzi s důvěrou svěřit naše těla, ale hlavně naše životy, jsou především postrachem a úspěšně si navzájem konkurují s řezníky. Ale bezpečno není asi nikde a pro nikoho. I když přiznejme si, že staří lidé, kteří „už to mají stejně za pár“, jsou odepsaní rychleji. Když si totiž s člověkem v důchodovém věku lékaři nevědí rady, oznámí rodině, že už v nemocnici dál ležet nemůže a ráno jej převezou jinam. Bum bác a co uděláte? Nic.

A když už si myslíte, že jste našli vhodné místo, kde se o vašeho blízkého postarají se všemožnou slibovanou péčí, dostanete leda kladivem po hlavě. Myslím, že tak nějak by se dalo popsat překvapení, které na vás může čekat. V případě, že se obáváte o osud příbuzného, nepočítejte však s tím, že si ho naložíte do auta a odvezete domů. „Musíte počkat do pondělí, až přijde ošetřující lékař,“ oznámí vám doktorka, která má službu o víkendu. „Jenže do pondělí tady umře,“ oznámí pevným hlasem a s odhodláním nehnout se z místa ani na noc návštěva pacienta.

A řešení? Podepsat revers, na který vám babičku nebo dědečka vydají, zaplatit si sanitku, vyslechnout si „nenápadné“ mumlání zaměstnanců, že otravujete a nechat si člena rodiny odvézt domů. Odtud ho ale budete muset stejně dříve nebo později znova odvézt do nemocnice a celý kolotoč začne nanovo.

Kde se stala chyba, netuším. Ochotu a snahu starat se o nemocné asi ubila rutina. Jediné co vím, je, že se vyplatí mít ostré lokty, nebýt nemocný, nezranit se a oklikou se vyhnout stáří.

 Zuzana Dvořáková