Je nás zřejmě zanedbatelné množství a sami na sebe příliš neupozorňujeme, protože bychom se mohli vystavit veřejnému lynčování a vražedným pohledům. Patřím totiž mezi ty, kteří by si přáli přibrat do plavek.
V lifestylových časopisech a webech skončilo období titulkůJak zhubnout po Vánocích a nastupuje druhá fáze dietního roku s nadpisy Jak zhubnout do plavek. Někdy nevím, jestli z lidí nedělají obézní jen tyto články. Přiznám se, že za svůj život jsem potkala minimum lidí, jestli vůbec nějaké, o kterých bych mohla s klidným svědomím říct, že jsou tlustí. Zato zvolání Musím zhubnout jsem slyšela aspoň tisíckrát. Ani si nevybavuji, že by někdo někomu do očí řekl, že je hrozné, jak je tlustý. Přitom já slyším větu Ježiš, ty jsi hubená pořád.
Existují totiž lidé, kteří s váhou zápasí opačným směrem. Marně se snaží ošálit přírodu hamburgery nebo čtyřmi večeřemi. V některých evropských zemích zavádějí hranici BMI (indexu tělesné hmotnosti), pod kterou modelky nesmějí jít, a tomu, kdo by je zaměstnal, hrozí pokuty. Tento krok má vyrovnat diskriminaci plnějších manekýn a zastavit tlak na to, aby modelky byly hubené. Možná se ale nastavuje nová diskriminace, a to právě slečen, které jsou hodně hubené od přírody a na tom, aby měly nízké BMI, nemusely nijak pracovat.
Já se svou postavou spokojená nejsem, a to hlavně v jejím středu, který se při pohledu ze strany stává skoro neviditelným. Někdy mám pocit, že bych si měla zafixovat břicho zboku nějakými klacky, jako se to má dělat, když si zlomíte v lese nohu. Vyhýbám se upnutým svetrům, abych nemusela poslouchat, jak venku fouká a zlomí mě to vejpůl (ačkoli je pravda, že při silnějším větru si na záda beru radši plný batoh). Kamarádce přišla ovšem nejvtipnější historka, jak se se mnou v jednom starším paneláku nerozjel, ba se ani nerozsvítil výtah. Jednou jsem proto, aniž bych cokoli mačkala, vyjela do pátého patra, kde si někdo výtah, který o mé přítomnosti očividně neměl ani tušení, přivolal.
O tomhle tématu si dovoluji psát jen proto, že vím, že v tom nejsem sama. Mám kamaráda, občas přezdívaného boxer v muší váze, který řeší stejnou věc. Pohlaví tu hraje zřejmě důležitou roli – zatímco já mám ani ne padesát kilo (a při výmluvách, proč nemůžu darovat krev, aspoň nemusím přiznávat svůj strach z jehel), u něj ukazuje ručička na váze sotva šedesát.
Jeho největším problémem je oblečení. Typ kalhot, které by se mu líbily, mají jen v jednom obchodě, a když potřeboval doplnit zásoby, jako na potvoru je několik měsíců neměli. Nezbylo mu než chodit pár měsíců v jedněch a u druhých tak vzbuzovat nechtěnou lítost a soucit. Když se v daném obchodě objevil popáté, už u dveří slyšel zoufalý křik prodavačky Nemáme, na vás pořád nemáme! O obleku k maturitě ani nemluvě. Nebyla jiná možnost než se plácnout přes kapsu a dát si ho ušít na míru. Do spíše tragických než komických situací dostává můj kamarád i ostatní. Třeba když chtěl půjčit jedné slečně pásek a on jí byl malý.
Když jsem pátrala na internetu, na dotaz jak přibrat prohlížeč našel okolo dvou set tisíc příspěvků, u hesla jak zhubnout toho naskočilo víc než milion. Největší fór je podle mě v tom, že rady jak zhubnout i jak přibrat jsou úplně stejné – kvalitní potraviny, pravidelná strava, dopoledne i odpoledne svačina, hlídat si rovnováhu mezi příjmem a výdejem energie. Protože tedy hrozí, že by můj pokus řídit se takovými radami byl kontraproduktivní a já bych mohla ještě víc zhubnout, od snahy přibrat do plavek upouštím. Počkám si, až budu těhotná, a zakážu si shazovat kila po porodu. Co ale bude dělat můj kamarád boxer, opravdu netuším.
Kateřina Šindelářová
