Jak mě ani Troška nepřesvědčil, abych se podívala na Babovřesky

Jeden z nejoblíbenějších českých režisérů Zdeněk Troška rozdával ve středu v knihkupectví Dobrovský autogramy. Součástí akce byla beseda k jeho nově vydané knize Babovřesky. Já tam šla hlavně proto, že jsem chtěla vidět, jaký je režisér naživo. Možná jsem i trochu doufala v lepší pochopení, proč na Babovřesky chodí tolik lidí.

Babovřesky jsem neviděla. Ani jeden díl. A nejsem si jistá, jestli bych je vůbec vidět chtěla. Do knihkupectví tedy vcházím vybavená znalostí pouze Troškových upištěných pohádek, které jsem jako malá zbožňovala. Eliška ze mlejna nebo hodná Markytka, jež měla spolu s Honzou z pekla štěstí, byly hrdinkami mého dětství.  Na jeho ostatní filmy mám však názor poněkud odlišný. Kameňák a Slunce, seno mě naposledy zajímaly asi v deseti letech, kdy mi rodiče zakazovali se na ně dívat. Přesto Troškovy Babovřesky 2 patří k nejnavštěvovanějším filmům letošního jara. Co je na tomto režisérovi tak působivého, že dokáže do kin nalákat tolik diváků?

Do knihkupectví na Joštově ulici v Brně přicházím o tři čtvrtě na pět. Autogramiáda má vypuknout za patnáct minut. Bojím se, že nemám dostatečný časový předstih na to, abych Trošku nemusela sledovat pouze zpovzdálí. Mé obavy se naplňují, protože všechny židle jsou už obsazené. Zapadnu tedy do stojícího hloučku lidí. Paní za mnou vzápětí potvrzuje, že o režiséra je velký zájem. „Tolik lidí tady na autogramiádě nebylo ani na Lucku Bílou,“ říká. Žena stojící vedle ní přizvukuje, jak jsou Babovřesky neskutečně pravdivým filmem. Naprostá většina lidí v rukou drží výtisk jeho knihy.

Do páté hodiny zbývá ještě pár minut. Začnu si tedy prohlížet regál se zlevněnými knihami. Málem přitom zavadím o kudrnatého pána sedícího na židli zády ke mně. „Pane Troška, točte pořád takové filmy, jaké točíte. Kam se hrabou válečné filmy. Já druhou světovou válku zažila, vaše filmy jsou daleko lepší,“ křičí nějaká paní. A já si uvědomím, že její slova jsou určena právě tomu kudrnatému pánovi. Režisér se zvedá ze židle, obchází stojící dav i šťastlivce, kteří chytili místo na sezení a jde ke stolečku určenému pro autogramiádu. Společnost mu dělají herci z Babovřesek Jana Altmanová a Jan Kuželka.

Povedlo se mi protlačit do první řady stojícího publika, takže výhled mám pěkný. Mám trochu provinilý pocit, protože v knihkupectví je jistě spoustu lidí, kteří na režiséra chtějí vidět více než já.  Troška nejprve pár minut mluví o místech, kde film natáčeli a o tom, že už brzy začnou natáčet třetí díl. Na ten se diváci mohou těšit v půlce února příštího roku. Zajímavostí je, že režisér Babovřesky původně vůbec točič nechtěl, protože mu námět přišel až moc podobný trilogii Slunce, seno. Pak ale produkci zbyly peníze, za něž chtěli natočit něco levného. Tak vznikly Babovřesky.

Po krátkém úvodu přišel čas na dotazy publika. Velká část diskuze se točila kolem „babky lyžařky, co jela za pionýrem“. Tuto babču si režisér nenašel sám, ona si našla ho. Jednou za ním přišla na autogramiádě v Pardubicích, vyndala si své umělé zuby a o čtyři roky později si na ni Troška vzpomněl, že by se skvěle hodila do tohoto filmu. Jako malá jsem si přála být herečkou. Že bych zkusila udělat něco podobnéh? Ale tak odvážná jako ta babča nejsem.

Další otázky směřují na přítomné herce. Návštěvníky zajímá, jestli je Jana Altmanová profesionální herečka a v čem ještě hrála. „Když se potřebuji dozvědět, kde všude jsem hrála, podívám se na internet,“ zní  její odpověď. Dále Troška popisuje, jak jeho maminka nechtěla, aby postavu faráře pojmenoval Šoustal a jak jednou narazil na jméno Prpičová.

Po půlhodinové besedě přišla na řadu očekávaná autogramiáda. Uvězněna v davu jsem bohužel neměla jinou možnost než zůstat ve frontě na podpis. Opět se cítím zahanbeně, že nemám v rukou knihu Babovřesky nebo nějakou jinou na motivy Troškova filmu či alespoň jeho fotografii. Jedna paní přede mnou má dokonce jídelní podtácky. Z povinnosti si nechávám podepsat obyčejný papír.

Beseda trvala necelou hodinu. Za tuto dobu padla zmínka o nově vydané knize jen jednou. „Pro lidi, které film zajímá, jsme udělali tuto knihu. Je v ní zahrnuta jednička i dvojka a obsahuje spoustu zajímavých fotografií a rozhovorů,“ říká Troška. Já si knihu nekoupím a ani hodina strávená posloucháním o Babovřeskách mně nepřesvědčila, abych se na ně podívala. Aspoň ale můžu říkat, že mám podpis režiséra, jehož filmy patří v Česku k nejoblíbenějším. Nepochopitelně.

Dominika Hromková