Jak jsem ztratila plíce aneb co bych neudělala pro dobrý článek

Lužánecký park se v sobotu zaplnil nadšenými běžci a běžkyněmi, kteří se účastnili tradičního Běhu Lužánkami. V kategorii žen jsem v závodě na šest a půl kilometru byla jednou z nich.

Markéta Černá zkusila Běh Lužánkami na vlastní kůži.Jiří Just

Hlavně dýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pěkně pravidelně. Nevnímat bolest v levém lýtku, které snad úplně zkamenělo, ani v pravém boku, kde asi někdo rozsypal špendlíky. Vždyť zbývají už jenom dva kilometry, to přece nic není. Lidé u trati fandí nebo jen tak s úsměvem pozorují skoro sto padesát žen, které při teplotě okolo nuly obíhají ve čtyřech kolech Lužánky. Dnes jsem jednou z nich. Hlavně dýchat.

Týden před závodem nastal nejvyšší čas cvičně si zaběhnout trasu dlouhou šest a půl kilometru. Po hodině mučení na kopcích Vysočiny mi nohy následujících pár dní soustavně vypovídaly službu a ještě jsem se nachladila. Z původního předsevzetí zaběhnout slušný závod a čas se rázem stal cíl jiný: přežít.

Vzduchem poletuje sníh a občas vykoukne sluníčko. Lužánecký park se hemží lidmi, většina z nich je ve sportovním a buď pomalu vyklusává, nebo se protahuje. Také se přidávám, ať nemají svaly takový šok. Ještě vyzvednout cedulku se startovním číslem, identifikační čip a hurá na start. Upovídaný moderátor pořád něco vykládá do mikrofonu, ale mozek jeho slova moc nevnímá. Ještě utáhnout tkaničky! Sehnu se a vtom vzduchem proletí výstřel. Zlomek vteřiny trvá, než si hlava uvědomí, co to znamená, ale pak už dává nohám neomylný povel: běžte!

Tak běžím. Podél tratě stojí spousta lidí a povzbuzují. „Do toho, holky! Běžíme!“ volá stará paní na vozíku. Podpora a usmívající se tváře potěší a posilují vůli. Jedna závodnice se už potřetí zastavuje kvůli rozvázané tkaničce. Ta má ale pech! O pár metrů dál se rozváže i moje bota. Hlavně neztratit čip, bez něj to můžu rovnou zabalit. Malé plastové kolečko naštěstí na tkaničce ještě drží. Pevně zavázat a pokračovat. I když se mezitím všechny ostatní běžkyně dostaly přede mě.

V druhém kole se ozývá obávané píchání v boku. Kruci, když se to rozbolí moc, nedá se skoro pohnout, natož běžet. Takže pořádně do břicha nádech a výdech. A znovu, pěkně zhluboka. Takhle to asi vypadá před porodem. Bolest ustupuje. Zato se hlásí o slovo přechozené nachlazení. Kapesník musí být pořád v pohotovosti. Vedle trati jde spolužák z angličtiny. Intuitivně na něj chci zavolat a pozdravit ho, ale nejde to. Ruce ani hlas už neposlouchají, celé tělo se nastavilo do běžeckého režimu. Připadám si jako v bublině. Nic okolo neexistuje.

Startovní pole už se dávno roztrhalo na menší skupinky, vepředu se do nekonečna vine různobarevný poskakující štrúdl závodnic. Mám pocit, že jsem vzadu úplně sama. Omyl! Na začátku třetího kola mě podstatně svižnější rychlostí předbíhá několik žen. Ty, které už čeká poslední kolo. Při pomyšlení, že já jsem teprve v polovině, se zase vrátila bolest, tentokrát v levé plíci. Nádech, výdech. Na nic nemyslet, jen dýchat a běžet.

Jde do tuhého. Přes pět kilometrů v nohách je znát, tělo zpomaluje. Přece to nevzdám před posledním kolem! Něco z mého zoufalství se asi projevilo navenek, protože najednou přímo na mě volá nějaký pán v ošuntělém svetru. „Vydržet! Vydržet!“ povzbuzuje a směje se. Nedá se jinak než úsměv opětovat a s novou silou se pustit do boje. Zase začíná píchání v boku, tentokrát mnohem silněji. Nádech, výdech, nádech, výdech. Už dlouho běží pár metrů přede mnou dívka v růžové bundě. Ta barva je úplně hypnotizující. Nesmí mi utéct, tuhle holku předběhnu. Nová motivace mi nalila do nohou poslední zbytky sil. S každým dalším metrem se růžová o kousíček přibližuje. Už je skoro na dosah. Ještě přidat. Za dobrý pocit. Za sebe. Za žurnalisty z Masarykovy univerzity! Nohy zrychlují, letím jako vítr. Růžová bunda je daleko za mnou.

A je to tady, finálová rovinka a vytoužené zapípnutí v cíli. Na tabuli svítí čas šestatřicet minut a pětaosmdesáté místo. Paráda, mise splněna. A se ctí. Nohy jakoby nechápaly, že už můžou zastavit. Stát na místě je najednou hrozně divný pocit. Všechno bolí, v plicích pálí, je mi divně, skoro na zvracení. Hlavně si už sednout, utéct z propoceného oblečení. Belhám se do auta a hlavou mi letí kacířská myšlenka: na příští rok musím víc trénovat!

Autor: Markéta Černá