Jak jsem si zaběhal okolo přehrady

Běžci v sobotu dopoledne měli dostaveníčko u Brněnské přehrady. Jak se říká brněnskou hantýrkou – u Príglu. Konal se tam druhý ročník závodu Triexpert Vokolo Príglu. Rozhodl jsem se běhu také zúčastnit.

Každý profesionální běžec se na vytrvalostní závod začíná připravovat několik týdnů předem. Uzpůsobuje tomu trénink, poslední dny před startem i jídelníček. Mému tělu muselo postačit, že jsem v předvečer závodu nešel na klasické páteční posezení spojené s konzumací alkoholu. Strávil jsem ho sledováním fotbalového zápasu Česko – Španělsko a předsevzal jsem si, že zítra podám lepší výkon než naše jedenáctka. Přeci jenom, v jejich podání to byl pokus o fotbal, já se nepokusím o běh, já poběžím!

Před startem

K Brněnské přehradě jsem se dostal bez problémů, psychiku mi nic nenarušilo. Nutno dodat, že jsem se odhodlal při běhu skloubit dvě poměrně nesloučitelné role – roli závodníka a roli novináře. Při běhu jsem chtěl fotit a točit videa na mobilní telefon a zároveň důstojně absolvovat čtrnáctikilometrovou trať. Jenže kam dát mobil a foťák? „Mám snad běžet s batohem nebo ledvinkou,“ zoufale jsem uvažoval. Nepřívětivé počasí však vyřešilo trable za mne. Jelikož bylo sychravo, mohl jsem si s klidným svědomím vzít dlouhé tepláky se zapínacími kapsami. Potom termorolák, tričko s krátkým rukávem, připíchnout startovní číslo, na kotník nasadit čip a vzhůru do závodu. U převlékáren potkám kamarády, chci je zvěčnit a vyfotit je. Zapínám fotoaparát, mačkám spoušť… Technika mě zklamala, suše oznámila, že baterie je vybita a s fotoaparátem jsem se mohl pro závod rozloučit. „Vždyť jsem ho v pondělí nabíjel, v úterý jsem udělal tak tři fotky, jinak nic. Jak může být vybitý? To mi hlava nebere,“ říkám si v duchu. Aspoň při běhu bude o zátěž míň. Jdu se podívat do registrační zóny, s organizací pomáhá kamarádka, snad se od ní dozvím nějakou perličku. „Máme problém,“ říká mi a já pln očekávání čekám, co skandálního ze zákulisí mi prozradí. „Máme hodně pomerančů, ale nemáme moc místa, kam je dát,“ pokračuje a ukazuje na rozkrojené pomeranče, které si mohli účastníci vzít. „Hm, čekal jsem teda větší bombu,“ myslím si. Celkově vzato, organizace celého závodu se mi zdála výborná, i přes ty pomeranče, to se musí příště vážně zlepšit!

Raději se tedy jdu rozběhat, trochu protáhnout prokřehlé svalstvo. Po rozcvičení mířím na startovní rovinku.

Tři, dva, jedna…

Startovací procedura začíná dvacet minut před startem závodu. Závodníci se řadí do koridorů podle výkonnosti. Ti nejrychlejší mají koridor vepředu, ti nejhorší úplně vzadu. Tak vzadu, že trvá pár minut, než chůzí dojdu k tomu poslednímu! Jelikož jsem v registračním formuláři nevyplnil čas, který jsem schopný zaběhnout, byl jsem zařazen do posledního koridoru.

Hlasatel každou minutu oznamuje, že do startu zbývá X minut. Pobíhám, abych nevychladl. Na ruce mě rozptyluje stříbrný řetízek. Sundávám si ho a dávám do levé kapsy. To bylo naposledy, co jsem jej spatřil. Po závodě se prostě ztratil… I takovou ztrátu jsem obětoval ve prospěch běhu! (Kdyby ho někdo našel, dejte mi vědět.)

„Tři, dva, jedna, start!“ křičí hlasatel po mikrofonu a barevný nekonečný had lidských těl se sune vpřed. Přes minutu trvá, než se dostanu k místu, odkud vybíhali elitní běžci. Začínám ukrajovat první metry ze čtrnáctikilometrové porce.

Rozjezd na asfaltu

Pomalu se začínám protloukat dopředu, po dráze kličkuju a obíhám své soupeře. Předbíhám je po desítkách. Před sebou vidím běžce středního věku, na zádech má nápis – Chrt Brno. „Ten že běží jako chrt? To jo,“ a obíhám ho zprava. V takovém koloritu běžím několik set metrů. Zhruba po kilometru slyším debatu skupinky pánů. „Chlapi, na příští rok musíme trénovat,“ hlásí muž kamarádům. Zajímavé zjištění po pár metrech. Za chvíli si všímám dalšího zjevení. Podél krajnice jde mladý běžec, ruce v bok, oči v sloup a míří k přehradě. Evidentně přepálil tempo po kilometru. „To docela brzo,“ prohazuje pobaveně jiný závodník. Po třech kilometrech je přede mnou první stoupání. Trochu jsem už zpocený, energie mám však dost, stejně jako holčina vedle mě, která běží s dvěma společnicemi. „Helé, já vám odběhnu, jó? Šak se dyžtak potkáme někde,“ oznamuje pražským přízvukem svým vrstevnicím, že se jí nelíbí jejich běžecké tempo. Utíká jim a já za ní. Výhodou běhu do kopce je to, že zákonitě musíte běžet i z kopce. To přichází záhy. Uvolňuji a protřepávám ruce. Zpoza mraků začíná vykukovat slunce a já začínám mít první výčitky, proč jsem si jenom vzal ty tepláky… Pomalu se přibližuji hranici pěti kilometrů, na které je pro závodníky přichystána první občerstvovací stanice. Ještě před tím si všimnu prvního defektu na trati. Chlapec se sluchátky v uších jde po krajnici. Že by krize? Rukama však horlivě gestikuluje, jako by chtěl ukázat ostatním, že prostě mu hraje špatná písnička a že na tu prostě běžet nebude. Poprvé vidím na druhém břehu čelo závodu. „Běží docela pomalu,“ říkám si. Až později pochopím, že to bylo dáno terénem, kde se běželo, teda spíš neběželo.

Jdeme na výlet

Přibíhám k první občerstvovací stanici. Beru si iontový nápoj v kelímku, vypiju ho a kelímek zahodím. Ne jak ekologicky šetrný pán běžící přede mnou, který s prázdným kelímkem běží dobrý kilometr, než ho předá pořadateli u tratě se slovy: „Vyhoďte ho prosím někam.“ Přebíhám přes most, pěkné místo na fotku, kterou bych si mohl hodit na efbíčko. (socíální síť facebook.com) Jenže jsem tu dnes kvůli něčemu jinému. Za mostem je ostrá zatáčka doprava, trať pokračuje lesním úsekem. Zatáčku nezvládá běžec přede mnou. Běží stále rovně, jako kdyby mu selhaly brzdy. Že by další defekt? Ne ne, pouze se šel vyčůrat.

Lesní cestička je uzoučká. Z běhu se stává poklus, z poklusu volný poskok, z poskoku svižná chůze až chůze. Připadám si jako na výletě k nějakému středověkému hradu na škole v přírodě v šesté třídě. Hlavní motto – předbíhání je zakázáno. Někteří nucený odpočinek vítají, jiní to považují za zdržení. „Vy jste tam šli? My tam normálně běželi,“ říká mi podiveně kamarád Honza, který měl to štěstí běžet v popředí závodu. Po chvilce se cesta trošičku rozšiřuje. Tvoří se na ní dva pruhy, rychlejší předbíhají pomalejší zleva. Vypadá to jako na dálnici D1. Nekvalitní cesta, ucpaná velkým množstvím aut (běžců), jen troubení chybí, za vděk můžeme vzít funění závodníků. Lesní cesta se pozvolna mění v asfaltovou, trať ubíhá docela pěkně, sem tam zatáčka, mírný kopeček. Není to stereotyp jak prvních pět kilometrů závodu. Zhruba v polovině vidím před sebou muže se značkovou modrou šusťákovou bundou. „Vezmi si tu bundu, bude zima,“ říkala mi maminka před závodem. „Mám tomu chlápkovi říct, že mám stejnou bundu doma?“ Ne, proč bych mu to říkal, a navíc jsem tak zadýchaný, že by mi stejně nerozuměl.

Poslední třetina

Na desátém kilometru je připravena poslední „občerstvovačka“. Beru si ionťák a běžím dál. Právě tam pomáhají kamarádi Jirka s Terkou. „Ti lidi tam měli hrozné hlášky. Jeden běžel a volá – mojito by nebylo,“ povídá po závodě Terka. Mířím vstříc poslední třetině závodu, možná i menší části, v té chvíli však mé početní schopnosti nebyly nejlepší. Cesta už je pěkně široká, na ní by se dalo hezky předbíhat. Jenže pořádně už není koho. Startovní peloton se roztrousil po trati, společnost mi dělá jen pár běžců. Přichází seběh a výběh. Když vybíhám kopeček, podkluzují mi nohy. Přeci jenom sálová obuv na terénní běh není nejvhodnější, jsem aspoň rád za to, že se to projevuje až na jedenáctém kilometru. Ke konci závodu už myšlenky směřují k cíli, který nepřichází. Už si nevšímám ostatních, můj zrak se podobá vidění pivovarského koně. Do boku nevidím, jenom se koukám před sebe. Přiznám se, jedinou věc, které jsem si všiml, byla cedule s lákavou nabídkou – Pivo Starobrno – 23,- Kč. „Docela levný pivo na Brno,“ říkám si. Dá se však téhle končině ještě říkat Brno?

Kde je cíl?

Dostávám se na úsek trati, kterým jsem ráno přicházel. Jsem blízko! Objevují se hloučky diváků a kolemjdoucích. Přede mnou vidím zatáčku, kde se běžec otočí o 180° a běží vstříc cíli. „Zatraceně, nebýt těch čumilů, šlo by si to pěkně zkrátit,“ pomyslím si a poctivě obíhám metu. Poslední stovky metrů ani nevím, co se mi honí hlavou, chci konec. Pravotočivá zatáčka a už vidím cílový prostor. Konečně, vítězoslavně se v mém zpoceném obličeji objevuje křečovitý úsměv. Je to doma. Protínám čáru, kterou jsem před víc než hodinou přeběhnul při startu. „Běž dál, běž dál,“ volají na mě pořadatelé, abych nezavazel v cílovém prostoru. Dostávám na krk medaili. „Vypadá jako stříbrná, aspoň řeknu, že sem doběhl druhej,“ napadá mě, když se mi houpe medaile na krku. Druhý jsem vážně nebyl.

Resumé

Nakonec jsem dokončil závod na 521. místě za 1 hodinu 10 minut a 55 sekund. Za sebou jsem nechal 844 běžců a běžkyň. Vzhledem k tomu, že jsem vybíhal až úplně ze zadních pozic, fotobuňku jsem protnul, když už utekla minuta a půl závodu. Tudíž můj čas je dle oficiálních statistik o něco lepší, tím pádem se i v celkovém pořadí posunu výše. To už je ale fuk. Byl to moc fajn běh, za rok se těším na třetí ročník Vokolo Príglu.

Mimochodem, vyhrál nějaký Jirka Homoláč, který zvládl čtrnáct kilometrů a sto metrů za 44 a půl minuty. Hezké, ale určitě s ním nebyla taková sranda jako tam, kde jsem se pohyboval já.

Jan Daněk