Je květen, jedenáct hodin večer. Otec sleduje napínavý zápas Ligy mistrů, matka spí, já jsem v Brně na privátě a naši dva psi se mezitím potmě vesele množí na zahradě. I přes veškeré naše snahy udržet je od sebe si k sobě nakonec našli cestu. O dva měsíce později přichází na svět osm štěňat. A nastává zápřah pro celou rodinu.
Člověk by si myslel, že starat se o štěňata musí být radost. Osm batolících se chlupatých kuliček, no jaký necita by se k nim mohl obrátit zády! Když už ale posté vytíráte podlahu, ohříváte kozí mléko, utíráte packy a tlamičky zapatlané od tvarohu a běháte po zahradě s mobilem v ruce, abyste si s ostatními členy rodiny mohli vzájemně hlásit polohu jednotlivých štěňat, která se rozutekla samozřejmě každé úplně jiným směrem, začne se to přece jen trošku zajídat. Když ale všechna štěňata usnou, je na ně natolik krásný pohled, že se na všechny strasti rychle zapomíná.
Horší je to s probouzením. Skupina štěňat tak trochu připomíná domino. Jedno se s trhnutím probudí, strčí do dalšího, to zase do toho vedle sebe a do pěti minut se všichni věší na dvířka ohrádky, kterou jim otec na zahradě vyrobil, a s řevem, jak kdyby týden nejedla, se dožadují vypuštění. Pak přichází na řadu složité manévrování, které má za úkol jediné: Udržet štěňata na naší zahradě živá a zdravá. Je to náročná činnost, která vyžaduje hodiny plánování a minimálně tři osoby. Jedna hlídá kritické místo celého pozemku, tedy bazén. Žádné štěně se k němu pochopitelně nesmí přiblížit, z nějakého důvodu ale všechny láká, jako kdyby se jednalo o nádrž s piškoty a nikoliv s vodou.
Druhá osoba musí být atleticky zdatná. Ve svém popisu práce totiž má svižný běh, který se občas mění v sprint, to pokud se štěně blíží k matčiným záhonkům s tulipány. Tato sportovně nadaná osoba má za úkol udržet štěňata alespoň částečně po kupě. Třetí osoba se věnuje výchovně vzdělávací činnosti. To v praxi znamená odtrhávat agresory, kteří se v přesile vrhnou na svého bráchu nebo ségru a snaží se ho kousnout do nohy, ocasu nebo ucha, a zároveň všechna štěňata naučit, že tátovo a mámino vodítko se nežere.
Štěňata rostou velice rychle. A stejně rychle vám přirostou k srdci. Dokonce natolik, že v jednu chvíli seriózně zvažujeme, že budeme mít doma deset bernských salašnických psů. Tyto úvahy skončí v momentě, kdy nám dojde, že devadesát procent rodinného rozpočtu by šlo na psí granule. Přesto je loučení srdceryvný moment. Slzám se bráním jen díky tomu, že vím, že jdou do dobrých rukou. Zájemce jsme totiž podrobili důkladné bezpečnostní prověrce, která by si určitě nezadala ani s přijímacím procesem k zpravodajským službám. Tak alespoň hladím naši fenku a v duchu se jí omlouvám, že ji připravujeme o děti. Nevypadá ale nijak rozrušeně. Asi ví, že to takhle má být. Každé štěně musí v jednu chvíli jít objevovat svět na vlastní pěst. Ten moment jen přijde mnohem dřív než u nás lidí.
Kristýna Zemanová
Článek čtěte také na munimedia.cz
