Jak jsem se stala hokejovou fanynkou

Sportovní rubriky zásadně nečtu, na Branky, body, vteřiny se nedívám. Tedy až do letošního mistrovství světa v hokeji. Šílenství okolo něj mě pohltilo, a tak květnové dny a večery trávím u obrazovky fanděním českému týmu.

Naprostý sportovní analfabet ale nejsem, občas mě podobné události mezinárodního významu neminou. Například nedávno jsem byla zarytou fanynkou českého biatlonu. Neunikl mi jediný závod. Vítkové jsem v kopcích držela palce a Soukalové jsem se smála pokaždé, když doběhla pozdě na start, protože omylem vzala Moravcovy lyže nebo si nestihla domalovat oko. Hromadná biatlonová mánie tak dostihla i mě. Podobně to mám v těchto dnech s hokejem, ačkoli jsem do poslední chvíle o chystaném mistrovství vůbec neměla tušení. 

Normálně by mě informace o blížící se sportovní události nechala zcela chladnou, ale účinná reklamní masáž mého vlastenectví v podobě všudepřítomných billboardů s výzvou „Nauč Rusa Ostravar” vzbudila mé pravé fanynkovské já. Je mi jedno, jestli v té či oné lize vyhraje Třinec nebo Litvínov. Ale národní mužstvo o mou podporu nepřijde. 

Pravidelně teď proto zasedám společně se svým otcem k televizní obrazovce a fandím našim hokejistům. S radostí z plných plic křičím „gól” a snažím se tak zamaskovat, že jsem si ho ve skutečnosti nevšimla. Máma v tutéž chvíli koulí očima a prohlašuje, že jsem se zbláznila. Když táta minulý týden přišel s nápadem, že si koupí lístky na zápas do ČEZ arény, přikláněla jsem se k mámimě postoji. Vyhodit téměř patnáct set za hodinové fandění cizímu týmu? Nesmysl. Nakonec mě ale táta zase tak dlouho přemlouvat nemusel, zkusit se má koneckonců všechno. A tak jsem se poprvé vydala na hokej.

Na programu byl souboj odvěkých rivalů — Ruska a Spojených států. Tentokrát jsem však vůbec neměla jasno, komu budu fandit. Většinou podporuji outsidery, je mi jich líto. Předpokládala jsem, že v tomto případě jimi vzhledem k aktuálním událostem ve světě budou Rusové. Spletla jsem se. Tolik Rusů tady snad nebylo od osmašedesátého, samozřejmě s výjimkou Karlových Varů. Mými favority se tedy stali Američané, jejichž fanoušci byli v hale ve výrazné menšině. "Nebuď blbá, dostaneš přes držku," varoval mě táta, když jsem v obležení rudých dresů vyvolávala „jů-es-ej!”. Rozhodla jsem se být statečná a spoléhat na to, že i Rusové ví, že ženu ani květinou neuhodíš. 

Atmosféra v hale byla úžasná, nic podobného jsem do té doby nezažila. Chlapi dění na ledě prožívali, jako by sami měli poslat puk do brány. Já naopak zase každou běžnou potyčku soupeřů o puk. Až záhy mi otec vysvětlil, že toto je hokej, nikoli faul. Také mi trvalo, než jsem si na začátku další třetiny zvykla na to, že se brankáři vyměnili. Trošku mě naštvalo, že jsme si pivo za pětašedesát korun nemohli vzít dovnitř, ovšem představa zlatavého moku za krkem vinou rozzuřeného fanouška mě zklidnila. Musím ale přiznat, že jsem se na mladíka prodávajícího hot dogy na tribunách těšila. Už vím, že nemám věřit americkým filmům. 

Hodina hry uběhla jako voda. Mí favorité vyhráli, takže jsem mohla být spokojená. Ve skutečnosti mi to bylo docela jedno. Odjížděla jsem s novým zážitkem a přesvědčením, že jsem na hokeji nebyla naposled. Jsem přece hokejová fanynka. 

Lada Poštulková