Jak jsem se stala Arielou

Ani omylem by mě před tím, než jsem si začala vlasy natírat podivnou fuchsiovou hmotou, nenapadlo, že se vlastně chystám k menší sociologické sondě.

Když jsem si poprvé impulzivně obarvila vlasy na růžovo, půlka našeho maloměsta se zhroutila. Kamarádky oplakávaly mé dlouhé zdravé blonďaté kadeře, babička pojala vážné podezření, že už jsem do těch drog opravdu spadla, jiní věřili, že jsem to udělala kvůli utajované práci v pornoprůmyslu. Naši si toho tehdy po návratu z dovolené vlastně skoro nevšimli. Zřejmě proto, že bratr se svými kumpány při jedné z pravidelných schůzek vytrhl z balkónu kus stěny. Ale to je zas jiná pohádka.

Nejroztomilejší chvíle mi má nová kštice přinesla na koupališti. Poté, co jsem ji na břehu rozpustila z drdolu, zmerčila mě početná skupinka čtyř- až pětiletých slečen, které se jaly sborově ječet „Hele, ARIELA!“ a zběsile se ke mně pokoušely skrze vodu přiřítit. Jedna z nich však samým vzrušením propadla skrz svůj kruh a ve valící se změti ostatních piraní se začala topit. Vteřinu jsem čekala, zda si situace všimne některá ze smažících se maminek, ale nestalo se a já střemhlav vyrazila do akce. Do Pamely mám v jistých partiích bohužel dost daleko, ale tonoucí dítě jsem vylovila skoro profesionálně. O tom, že jsem pravá mořská víla už nebylo pochyb. Holky se mě až do zavíračky nepustily a celou dobu mě skutečně oslovovaly Arielo (někdy také domácky Ariel).

Následujícího dne mě otec požádal, abych zajela do servisu vyměnit náhradní vůz za naši oficiální drožku. Po cestě jsem si při nanášení konturovací tužky za pomoci zpětného zrcátka vzpomněla, že vypadám na čerstvých sedmnáct a zákeřně se těšila na reakce mechaniků. „Slečno, to vás táta vážně nechává trénovat řízení v půjčeném autě? Máte vůbec řidičák?“ začal dialog k mému potěšení jeden z vyděšených mechaniků a to mě, jako správnou studentku gender studies, pyšnou profesionální řidičku a nadšenou fanynku pořadu Top Gear, muselo urazit. Zpražila jsem ho feministickou poznámkou a odpověděla, že řidičák mám samozřejmě už tři roky. Nebohý pán si však dál myslel, že mě setře. „No tak to pak jó, slečna Růžovka se asi vyzná. A co říkáte na ty jízdní vlastnosti té nové trojky, co jste měla půjčenou. Docela šlape, že?“ Tím mi však nahrál na smeč. „Prosím vás, já si sem přišla vyzvednout naši šestku. Takže byste mohl odhadnout, že motor s objemem necelého půldruhého litru a sotva sto koňma mě zrovna do extáze nepřivede.“ Došlo mu to. Chvilku ještě tiše zíral na můj namyšlený výraz orámovaný růžovými lokýnkami a zalezl do garáže. Za chvilku přece znova vykouknul a opatrně se zeptal „Asi nechcete, abych vám pomohl vyparkovat, že…?“. Odpověď už samozřejmě znal.

Za zmínku stojí třeba také chlapec, co mě v menze prosil, abych s ním šla na rande, protože „žere moje vlasy“. Já s ním šla a po několika hodinách ve vinárně asi okolo třetí ráno prorazil rukou skleněné dveře. Není nad to, poznávat nové přátele a zažívat s nimi opravdová dobrodružství! Jen o chvíli později mi dala slečna v kině slevu na lístek výměnou za návod k získání mého odstínu. Můj tehdy přítomný otec její lačnění po růžové neuměl pochopit a mé nadšené vysvětlování prokládal radami typu „Nedělejte to, dyť vypadá jak plameňák!“.

Žádosti o ruku jsem v tomto období obdržela tři, z toho jednu od ženy. Šílený nápad, nabarvit se, nakonec hodnotím jako vrchol loňského léta. Pokud by vás snad mé psaní inspirovalo natolik, že byste chtěli uskutečnit podobný sociologický experiment či nechat projít vztah zatěžkávací zkouškou (můj to mimochodem přežil), mám pro vás na závěr jeden tip. Pokud barvu smícháte zhruba s dvěma deci levného kondicionéru a necháte působit déle, dostanete intenzivní odstín, který se však po jednom či dvěma umytí kompletně ztratí. Ostatní to ale alespoň pro začátek nemusí vědět. Přece se nechcete připravit o ty spousty zoufalých pohledů a rozpačitých komentářů.

Lucie Obrtelová