Jak jsem sázel brambory

Narodil jsem se ve městě. Vyrůstal ve městě. V životě jsem se nesetkal s prací na venkově. Nedávno se mi poštěstilo a jel jsem sázet brambory. Pro městskou krysu to byl zajímavý zážitek.

Drrrrnk. Drrrnk. Drrrrnk. Bože, to už je ráno? Nadzvedávám se z postele a pořád slepenýma očima mžourám na budík, kolik že to máme hodin. Pět padesát. To snad ne. Nespokojeně zamlaskám a přiměju se vstát. Tápavě jdu ke dveřím od pokoje a snažím se nekopnout do sestřiny postele. To by mi scházelo, aby mě začala hubovat. Dobelhám se do koupelny a snažím se vyčistit si zuby. Až po chvíli zjišťuju, že sem si do pusy strčil opačný konec.

Proč jsem se proboha přihlásil, že budu sázet brambory. V takovou nekřesťanskou hodinu. Navíc v sobotu, kdy se můžu krásně vyspat. Co se dá dělat, už sem to slíbil, neodřeknu to. Třeba to bude zajímavá zkušenost.

Asi po dalších patnácti minutách vybíhám z domu, protože mám klasicky zpoždění. Je krásné brzké jitro, už pomalu začíná svítat, ptáci zpívají a já tu běžím v obnošených montérkách a špinavých botách. Nádhera. Pomalu se začínám potit a sundávám si jednu vrstvu oblečení. Po chvíli vidím místo srazu na dosah ruky. Stará dodávka, rezavá okolo pneumatik, napůl odlepený lak a špinavé čelní sklo. Auto doplňuje stejně zašlý muž v lacláčích se skvrnami od bůhvíčeho.

„Sem rád, že si to stihl. Máme spoustu práce a málo lidí. Nastup si, ať tam jsme co nejdřív,” přivítá mě řidič Petr. Nastupujeme do auta. Na třetí pokus se Petrovi podaří nastartovat a už si to štrádujeme po obchvatu směrem ven z města. Kolébání auta je tak uklidňující, že na chvilku zavírám oči. Probouzím se až na místě, kde se mnou Petr vehementně třese. „Jsem si myslel, že si nám tu vypustil duši. Spal si jako zabitý a nemohl jsem tě pěkně dlouho probudit.”  Soukám ze sebe omluvu, že nejsem zvyklý na ranní vstávání, ale že už to bude v pořádku.

Rozhlížím se kolem sebe. Pole. Pole. A zase pole. A tady všude se budou sázet brambory. Krčím rameny a rezignovaně následuji Petra do stavení sousedící s polem. Vevnitř čeká skupinka lidí, většinou taky mladíci jako já, nejspíš studenti. „Začneme nalevo, pojedeme asi osm řad po šedesáti bramborách. Pak se přesuneme na pravou stranu pole a bude se sázet, dokud nedorazíme k našim předchozím lánům. Je všechno jasný?” ptá se Petr.

Protože je všechno jasný, dostáváme náčiní a hurá na pole. Jsem v první skupině, tedy té, co hloubí díry, do kterých se házejí brambory. Dívám se pozorněji na hloubící náčiní. Je celé černé a nejspíš z nějakého druhu železa. Hernajs, vždyť to vypadá jako samopal. Po straně je výstupek, na který se šlape při zarážení ostré špičky do země. Zlehka si rýpák, tak tomu říkám v hlavě, pootočím a chytnu za výstupek jako za zásobník německých samopalů za druhé světové. Kouknu se okolo, jestli nejsem jediný, koho to napadlo. Ani náhodou. Skoro všichni drží rýpák stejně jako já. A samozřejmě jako banda kluků po sobe začínáme z našich provizorních zbraní střílet. Ratatata. Prásk. Švích. Petr se jenom otočí a zavrtí hlavou, že si nemyslel, že přivedl bandu dětí ze školky. Po chvilce nás to přece jenom začíná nudit a pokračujeme na pole.

Slunce akorát začíná pálit do týla když hloubím svou první díru. Trvá to asi patnáct vteřin, ale musí se zabrat celým tělem. V mém případě na rýpák musím skočit, aby se do ztvrdlé země vůbec zabořil. Je nás na to pět, dalších pět hází brambory do námi vyhloubených děr. První řada je snadná, práce jde rychle od ruky. Nebo spíš nohy. Po jedné řadě se skupinky střídají. Teď házím brambory. Pokud jsem si myslel, že hloubit díry je snadné, tohle je ještě lepší. Jen se sehnu, hodím bramboru do díry klíčkem nahoru a jdu pro další. Nakonec to nebude tak strašné, jak jsem si myslel.

Jedna řada míjí druhou, střídám si pozice. Po pravé straně a osmi řadách přichází strana levá. Pomalu začínám cítit stehna a záda. Jako typický příklad obyvatele města, neboli měšťáka, je pro mě tako zkušenost absolutně cizí. Doteď jsem maximálně nosil tašky z obchodu nebo roznášel noviny. Ale rýpat tu do země s pachem hlíny všude kolem mě. Mám ji i za nehty. Bolí mě záda, pot se mi valí do očí. Ale na druhou stranu mám pocit z dobře odvedené práce. A když se rozhlížím kolem sebe, ráno na venkově, slunce svítí a kolem roste polní kvítí. Má to v sobě zvláštní kouzlo.

Slastný pocit okamžitě zmizí, když si vzpomenu, že mě čeká ještě jedno takové pole. Sotva se držím, abych nezačal nadávat. Vezmu si rýpák, jako správný pracant se podrbám na zadku, a vzhůru do práce. Bože jak já ten venkov nesnáším.

Marek Keppert