„Děti přinesou artefakty, dají je hodné královně a to zlé královny zničí,“ stálo v programu příměstského dětského tábora. „Hmm, to budou mít zlé královny blbý,“ pomyslela jsem si po přečtení harmonogramu. „Mohla bys být královna? Ta zlá,“ napsal mi kamarád a svůj nápad podepřel několika pádnými argumenty. Nerada se hádám. Bylo rozhodnuto.
Přiznávám, že nápad zúčastnit se dětského tábora v roli vedoucí vzešel z mojí zmatené mysli. To jsem ale ještě nevěděla, že si budu týden hrát na zlou královnu, která svou nenávistí a chamtivostí zničila přirozený běh světa. Na začátku června se zadání zdálo být jednoduché, úkolovat a fotit děti. Za dva měsíce ale bylo všechno jinak.
Srpen, prázdniny v plném proudu. Show must go on. Ze své komnaty královny jsem slyšela patnáct hlásků překřikujících se ve vedlejší místnosti. Má hvězdná chvíle přišla až po svačině a z patnácti minut slávy se stal důvod pro celoživotní depku. Královna spíše než strach budila u dětí zvědavost a výsměch. Svým poddaným jsem dostatečně neosvětlila jejich společenské postavení a poslední zbytečky mé autority podrýval kuchař, který těm nebožátkům dopřával větší porce, než by bylo v zemi kruté panovnice žádoucí. A to nepočítám fakt, že jsem v malebném prostředí jižní Moravy trávila většinu času zavřená ve velitelském stanu, aby měl utlačovaný lid možnost připravit revoluci.
Jeden se ale vděku nedočká a i kdybych se rozkrájela, pro tyto děti budu navždy zlá. Na konci tábora mezi ně epicky vstoupila hodná královna Turane (no, až tak epické to nebylo, selhala technika) a zlo bylo po zásluze potrestáno. Nepomohla mi změna účesu, civilní oblečení ani přímluvy hlavní vedoucí.
Sečteno a podtrženo, po naší krásné zemičce běhá patnáct dětí, které mě upřímně nenávidí. Týden jsem dělala, co se dalo, aby tyto děti prožily pěkný tábor. Nespala, nejedla, chodila s pokresleným obličejem, polila se tuší, málem založila požár, několikrát se nechala zbít, prolezla kopřivami, upravovala stovky fotek (jenom upravovala, fotili jiní. Foťák mi byl zabaven, protože zlá královna něco takového přeci nepoužívá), balancovala na parapetu asi čtyři metry nad betonovými schody, vystřihovala jako o život a při náhodných setkáních „po pracovní době“ přesvědčovala děti, že nejsem zlá královna.
I přes to všechno (nebo možná právě proto) musím říci, že jsem přinejmenším získala zajímavou zkušenost. A tak nějak tuším, co budu dělat příští rok v srpnu. Hodnou vílu.
Autor: Martina Pavelková
Další články naleznete na munimedia.cz
