Inspirace se dá najít všude, říká lektorka tvůrčího psaní

Už na střední škole vyhrála několik literárních soutěží a díky studiu žurnalistiky psaní propadla ještě víc. Dnes bývalá novinářka Kateřina Foltánková vyučuje v Brně tvůrčí psaní.

Brno –  Kateřina Foltánková je absolventkou mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně. Už při studiu pracovala jako novinářka v Brněnském deníku Rovnost a nyní pracuje jako copywriterka. Kromě toho je porotkyní literární soutěže Vyškovský cedník, kterou několikrát sama vyhrála. V kurzech tvůrčího psaní svým studentům radí, jak napsat příběh, který si čtenáři zamilují.

Román jste zatím nenapsala, ale povídek jste napsala několik. Proč dáváte přednost jim? 

Je to jednodušší než napsat román. Když člověk píše po večerech, tak mu román zabere minimálně rok. Až budu mít téma na velký příběh, tak bych chtěla napsat román, ale nechci to uspěchat. Navíc většinou píšu fantasy nebo sci-fi, a tenhle obor je trošku specifický. Je v něm důležitá účast v literárních soutěžích. Někteří nakladatelé říkají, že když jim přijde román od neznámého autora, tak ho ani nečtou, protože jsou rukopisy zavalení. Když se autor zviditelní různými soutěžemi, tak si pak jeho rukopis přečtou. Proto je i pro mě lepší začít u povídek. 

Co vám dělá při psaní povídek největší problémy?

V příbězích hraje velkou roli faktor překvapení. Čtenář by měl být na závěr překvapený, ale zároveň musí od začátku nacházet různé indicie. Někdy je pro mě těžké to zakamuflovat tak, aby čtenář překvapení neodhalil moc brzy, ale aby tam zároveň dokázal najít náznaky. Důležité je dát povídku přečíst nějakým zkušebním čtenářům, na kterých člověk otestuje, zda moment překvapení funguje.

Kdo je vaším zkušebním čtenářem?

Především můj přítel. Říká se, že není dobré dávat povídky číst členům rodiny a blízkým, protože vás jenom pochválí. Já mám ale to štěstí, že i když přítel sám nepíše, tak mi v povídce dokáže vychytat různé nedostatky. Taky dávám své příběhy číst známým, kteří sami píší. 

Kde nacházíte inspiraci pro své povídky?

Inspirace se dá najít všude. Často píšu podle snů. Někdy se mi zdá něco zajímavého a já si ráno říkám, že z toho bude skvělý příběh. Když se ale úplně proberu, většinou zjistím, že to vůbec nedává smysl. Jednou se mi ale podařilo napsat povídku podle noční můry. Někdy ze snu vezmu jen jednu nápaditou věc a vymyslím kolem ní jiný příběh.

Píšete pořád, nebo si mezi jednotlivými povídkami dáváte pauzy?

Stále na něčem pracuji. Většinou to na sebe navazuje tak, že napíšu jednu povídku a pak jí přepíšu do druhé verze. Po druhé verzi už dělám jen korektury a tak podobně. To už není tak náročná práce, a tak při ní většinou začínám vymýšlet další příběh. Když pak ukončím jednu povídku, už mám námět na druhou, takže můžu rovnou začít psát.

Jaké jsou vaše literární ambice?

Chci psát po celý život. Být neustále v tvůrčím procesu, stále něco tvořit a být kreativní. Nejvíc mě totiž na psaní baví proces vytváření příběhů. Samozřejmě bych taky chtěla vydat svou knihu, která se bude líbit čtenářům.

Který spisovatel je pro vás největší inspirací?

Pro mě jsou inspirací spisovatelé, kteří nezůstali u jednoho bestselleru. Mým vzorem je třeba J. K. Rowling, která kromě Harryho Pottera napsala i další knihy. I přes svůj úspěch stále píše a pořád je to dobré. Pokud jste na začátku literární kariéry, můžete jen příjemně překvapit. Když je ale člověk vysoko, tak může spadnout dolů. Důležité je překonat strach z pádu a stále tvořit, i když nevíme, jestli se to povede.

Studenty učíte tvůrčí psaní. Jak se v tomto oboru vzděláváte vy?

Když vyjde cokoliv o tvůrčím psaní, okamžitě pro to jdu do knihkupectví. Také sleduji další weby o tvůrčím psaní ? jak české, tak i zahraniční. Pokud je to možné, tak jdu ráda i na nějaký kurz. Loni jsem třeba byla na kurzu o tom, jak publikovat v zahraničí. 

Kurzy tvůrčího psaní vyučujete po kavárnách. Proč?

Vyhovuje mi, že je to takové pohodové a neformální. Každý si může dát kávu nebo zákusek. Prostě na co má chuť. Navíc kdybych platila pronájem učebny, pak by i kurzy musely být dražší. 

Která věková kategorie má ve vašich kurzech největší zastoupení?

To se nedá říct. Chodí tam jak středoškoláci, tak i vysokoškoláci, ale třeba i ženy nad padesát let. Věkově je to velmi různorodé, ale rozhodně převažují ženy. 

O kurzy tvůrčího psaní je v Česku momentálně velký zájem. Jaká je podle vás jejich budoucnost? 

Lidi, kteří chtějí psát, tady stále budou, a někteří z nich budou mít stále chuť jít do společnosti ostatních psavců. Myslím si, že zájem o kurzy proto přetrvá. 

Kromě prezenční formy kurzů je na internetu možné najít i online kurzy tvůrčího psaní. Můžou být i ty v něčem přínosné? 

Pokud se jim člověk věnuje poctivě, tak můžou být užitečné. Je to podobné jako s příručkami a knížkami. Jsou v nich cvičení, která si čtenáři mají vyzkoušet. Já si přečtu celou kapitolu, ale cvičení nedělám, protože mi to připadá snadné. Jenže když to člověk vyzkouší, tak zjistí, že to tak jednoduché není. Lidé, kteří to mají stejně jako já, by raději měli zajít na prezenční kurz, aby si ta cvičení opravdu zkusili.

Jakou radu byste dala člověku, který by rád začal psát, ale bojí se, že není dost talentovaný?

Spousta lidí napíše jednu povídku, a jakmile není dost dobrá, už dál nepíšou. Když ale něco děláme napoprvé, tak se to často nepodaří. Mistrovství člověk dosáhne tím, že to opakovaně zkouší. Moje rada zní, ať člověk neuvažuje, jestli má talent, ale jestli ho psaní baví. Jestli cítí, že ho psaní naplňuje.

Dominika Sladká