Inscenace 32 hodin mezi psem a vlkem zůstane v hlavě mnohem déle

Divadelní adaptaci stejnojmenné knihy Jana Tichého 32 hodin mezi psem a vlkem uvedlo ústecké Činoherní studio poprvé na konci minulého roku. Od té doby představení rozpoutalo nejednu bouřlivou diskusi.

Činoherní studio v Ústí nad Labem je známé svou odvahou experimentovat. Severočeská scéna pod vedením ředitele Vladimíra Čepka nabízí ve svém repertoáru hry velkých klasiků i současné novinky českých a zahraničních autorů. Hercům, kteří zde často začínají svou kariéru, lze málokdy upřít kvalitní výkony. Nejinak je tomu i u divadelní hry s názvem 32 hodin mezi psem a vlkem, která měla premiéru loni na podzim.

Inscenace nabízí zcela originální pohled na poválečné události spojené s odsunem sudetských Němců na jaře roku 1945. Obyvatelé pohraničního města ve spolupráci se samozvanými revolučními gardisty mají za úkol najít u německy mluvících obyvatel ukryté zbraně a potrestat nedodržování zákazů. V tak emocionálně vypjaté době se však Němcům nedostává práva na spravedlivé zacházení. Češi se v touze po pomstě honí za viníkem, který musí být náležitě potrestán. Dějová linie však není nijak více daná, celek tvoří především vzpomínky a pocitové pasáže jednotlivých postav.

Obraz násilností, které se v pohraničí udály, je v inscenaci vylíčen skrze osudy čtyř mladých lidí, obyvatel Nového Boru u České Lípy. Petr (Kryštof Rímský) nedávno oslavil své osmnácté narozeniny a v touze po dobrodružství vstoupí do obnovené československé armády. Ve stejné době se navíc poprvé zamiluje. Do o devět let starší Němky Heide. Druhý pohled zastupuje německá dívka Marta (Nataša Gáčová), která má plné ruce práce s přípravou svatby své kamarádky Marie s českým mladíkem. Avšak i do jejího života vstoupí události konce války a Marta se sledem náhod stane svědkem vraždění. Třetí part patří dospívajícímu Willymu (Jiří Maryško), který nalezne svou lásku v malé Grétce, a poslední Hansovi (Jan Plouhar), synovi zavražděného lékaře. Literární předlohou stanovené pohlížení na divoký odsun skrze mladé lidi, často ještě děti, které příliš nechápou tehdejší dění, už je samo o sobě dosti působivou vypravěčskou metodou. Právě tento zvolený způsob nahlížení na celou událost přispívá k síle a zároveň kontroverznosti díla.

Domovní prohlídky, zatýkání, mučení, osm veřejných poprav, represe proti dalším starousedlíkům a pak vystěhování, kdy dochází k další vraždě. Tvůrci divadelního představení se rozhodli, že není potřeba přidávat na intenzitě zobrazovaných momentů a vsadili na strohost divadelního vyjádření. Nenápadná scéna Štěpána Jiráka nutí diváka často zapojovat fantazii a domýšlet nastíněné události. Stejnou funkci pak mají i šaty zavěšené nad jevištěm, které představují všechny zavražděné, ponížené a také ty, kteří ačkoli prožili nemalou část svého života v Čechách, byli teď nuceni opustit své domovy a odejít.

Výtvarné řešení adaptace spolu s hudbou Patrika Charváta jen dotváří mrazivý dojem z celého představení. Zajímavé je vnesení prvků loutkového divadla. Herci si pohrávají se zavěšenými šaty, vodí je, tančí s nimi. Ve chvílích, kdy se tyto postavy bez tváře plazí po novoborském náměstí, se vskutku tají dech.

Tíhu podobných momentů výborně vyvažuje svými komickými vstupy herec Jiří Maryško, ačkoli i humor v jeho částech textu se někdy blíží až k černočernému. Nicméně i ostatní tři hlavní představitelé ve svých rolích vynikají. Nataša Gáčová jako mladá Němka zaneprázdněná prací na poště a přípravou svatby své přítelkyně působí roztěkaně a vystrašeně. S ubíhajícími minutami představení je její pohled stále prázdnější. Hereččiny oči upřené do světel za hlediště spolu se zvukovým podkreslením způsobí, že i divákovi se srdce rozbuší několikanásobnou rychlostí. Janu Plouharovi bylo umožněno pohrát si s postavou naivního mladíka, zatímco Kryštof Rímský dovedl sebevědomého Petra toužícího po sebepotvrzení a uznání k preciznosti. Avšak textová roztříštěnost způsobená touhou představit náladu oněch dvaatřiceti hodin skrze rozmanité příběhy a pocity způsobuje, že se divák místy neorientuje. Inscenace 32 hodin mezi psem a vlkem ale rozhodně nepředpokládá znalost knižní předlohy, jako tomu bývá u jiných adaptací Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Divadelní hře a jejím tvůrcům se dostalo nemalé publicity v únoru tohoto roku, kdy herce čekalo uvedení v novoborském divadle. Odpůrci kontroverzní inscenace na den 23. února uspořádali demonstraci proti jejímu uvedení a zároveň proti pomníku věnovanému Němcům zavražděných po válce, o jehož odstranění usilují už několik let. Protestující považují Tichého předlohu za falšování dějin. Před vchodem do divadla odpůrci hry o české poválečné mstě rozvinuli transparent „Dnes oslava zločinců z NSDAP a SS“. Jan Tichý však trvá na tom, že dramatické události popsal tak, jak se skutečně staly, tedy jako masakr nevinných obětí.

zde.

Autorka: Veronika Udatná

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.