I svět nevidomých může být barevný

Nevidomá studentka psychologie musí svůj život přizpůsobovat podmínkám, které si málokdo dokáže představit. Přesto dovede žít aktivně i vesele zároveň.

Erika Butkova se svym vodicim psem Narou.Foto: Irena Pohlová

Erika Butková se naučila žít bez zraku a s nepřestávající bolestí. Dnes třicetiletá studentka psychologie trpí vrozeným zeleným zákalem. Celý život pomalu slepla, přestože podstoupila osmnáct operací.  I když ví, že se jí zrak už nezlepší, operace musí absolvovat dál, aby mírnily neustálou nesnesitelnou bolest. „Pořád si je rozkapávám, je to pak lepší,“ ukazuje žena na své zaslzené oči. 

Na jedno oko úplně oslepla už v osmi letech, na druhé v osmnácti. Obě období vnímá s úsměvem na rtech, ale v jejím hlase je znát trpkost. „Mrzelo mě, že už nevidím písmenka. Byla jsem jedna z nejlepších ve škole, pak jsem ale klesla na čtyřky, pětky.“ O to horší bylo, když měla nastupovat na vysokou školu a zradilo ji i druhé oko.  

Chtěla studovat přírodovědu, ale s vnímáním prostoru jen jako barevných obrysů bez detailů by si v laboratořích a při vytváření nákresů jen těžko vystačila. Drobná hnědovlasá žena působí spíše dojmem dívky, na které na první pohled není slepota znát. Tvrdí, že krom studia se jí život příliš nezměnil. „Nevidím, to mi ale nebrání tančit v divadelním souboru a vystupovat před veřejností společně s ostatními.“ Přitom zdůrazňuje, že je v souboru jedinou nevidomou. Navíc dělá doktorát z psychologie a chodí do divadla. Donedávna studovala také environmentalistiku. Jedním z důvodů proč ji ukončila, byla další operace zraku.  

V neznámém prostředí se pohybuje pomaleji, ale přesně. Pomáhá jí vodící pes Nara, kterého si koupila hlavně na ochranu před nepříjemnými lidmi, kteří mají tendenci ji obtěžovat. „Nevím, možná jim připadám zranitelnější než ostatní. Když je se mnou Nara, už si tolik netroufají,“ usmívá se a objímá velkou přítulnou fenku dlouhosrstého vlčáka. Z jejího života je znát snaha okolnímu světu dokázat, že žije běžným životem vidícího člověka. Není to slepota ani velké hnědé poněkud vypouklé oči, které ji charakterizují. Je to spíše její osobitá povaha, způsob vystupovaní a postoj k okolnímu světu. Vše líčí s úsměvem na rtech, hlas ale prozrazuje, že je v neustálé obraně. Svojí skrývanou nejistotu si vynahrazuje přehnanou samostatností a častým naznačováním, že je inteligentnější než ostatní. 

V každodenním životě se občas musí spoléhat na pomoc okolních lidí. Sama ji ale jen těžko umí přijímat. Jídlo nebo oblečení nakupuje s pomocí prodavačů. Nejde to jinak. Jejich neochota ji ale stále znova odrazuje od schopnosti tolerance k lidem. „Třeba v Bille prostě pomáhat nechtějí,“ křiví obličej a zatíná ruce v pěst. Je to jeden z mála případů, kdy světu přiznává, že nevidomý potřebuje k životu asistenci. Jinak tvrdí, že lidé jsou někdy zkrátka blbě ohleduplní. „Chtějí mi třeba pomoct nasadit vodící postroj Naře, v tom mi ale jen překážejí. Když potom potřebuji skutečnou pomoc, vykašlou se na mě,“ zamýšlí se s posmutnělým výrazem. 

Silná osobnost, která jí pomáhá potýkat se s každodenním životem, jí brání ve vztazích s muži. S burácejícím smíchem vysvětluje, že ji muži nebalí. Balí je ona. „Když je mi s nějakým dobře, prostě ho pozvu na kafe,“ culí se. Podle všeho nemá veliký problém najít partnery, ale spíše vydržet s nimi. Výhra je, pokud se jí muži nebojí. „Jsem netolerantní čarodějnice,“ propuká v hlasitý smích. Přestože je nevidomá, má povědomí o tom, jak člověk vypadá, díky barvám a obrysům, které rozeznává. Na vhledu ale vůbec nezáleží. Stěžejní je pro ni něco zcela jiného. „Hlavně aby měl, na co si my ženské potrpíme. Hezký hlas, aby byl ohleduplný a aby se mě neptal, co a jak dělat.“ Teď je sama. S partnerem se rozešla. Její bývalý muž neměl zkušenosti se zrakově postiženými. Překážka to však rozhodně nebyla. „Byl prostě přirozeně citlivý a empatický. Byl i hezký,“ směje se. 

Je znát, že své barevné vnímaní světa nevidí tragicky. Přijímá jej s úsměvem na rtech a jde dál. Hrozí jí, že časem přijde o zrak úplně. Zdá se však, že s tím už je dávno smířená.                        

Irena Pohlová