I dospělí si můžou hrát

Dětský zábavní park Bongo se otřásal v základech. Navštívily jej osoby starší osmnácti let a vyšší než sto třicet centimetrů. V pátek 11. března se zde totiž uskutečnil Večer pro dospělé.

Stojím u mašiny, která kontroluje kvalitu monitorů, a dívám se na hodiny. Za minutu šest. Konečně po dvanácti hodinách manuální práce padla. Beru bundu a znavená odcházím z práce. Děti to mají stejně nejlepší, celý den si hrají, jedí nebo spí. Nemusí se moc učit, nemusí vydělávat, skvělý to život.

Přijíždím na hlavní nádraží, nasedám na šalinu číslo dvě, která mě veze k zastávce Bohunická. Tam už na mě čekají další tři, prací, studiem a stresem znavené kamarádky. Zdravím je a společně se vydáváme do přibližně půl kilometru vzdálené budovy. Pro dnešek jsme se rozhodly zanechat starostí a alespoň na pár hodin být znovu dítětem. Jdeme na akci Večer pro dospělé v dětském zábavním parku Bongo Brno.

Hlavním vchodem vstupujeme  do zábavního areálu. Svět opičáren Bongo je vyzdoben nejrůznějšími infantilními kresbami všech barev. Hraje rádio, které stejně nejde moc slyšet přes nadšený křik linoucí se od prolézaček a skluzavek. Těžko uvěřit, že všem návštěvníkům je minimálně osmnáct let. U recepce zaplatíme poplatek sedmdesát korun a dostáváme klíč ke skříňce. Přestože je větší, namáhavě do ní skládáme oblečení, bundy a kabelky. Navíc se spolu s ostatními hravými nadšenci snažíme převléknout v úzké chodbičce mezi jednotlivými skříněmi. Podařilo se. Oděné do tepláků, triček a ponožek vstupujeme do velkého areálu.

Ten je rozdělen do několika sekcí, každá nese název nějakého kontinentu nebo země. Je tady Afrika, Indonésie nebo třeba Madagaskar. Nadšeně se rozhlížíme a vybíráme, jakou atrakci určenou pro děti do dvanácti let vyzkoušíme jako první. Odhazujeme dospělácky vážnou tvář a utíkáme ke stanovišti s trampolínami. Jako první se odvažuji vstoupit na žlutě zbarvenou skákací plochu. Zprvu polehku, pak už nadšeně skáču do výše spolu s ostatními. Není to nejlehčí, musím si dávat pozor, abych nedoskočila mimo trampolínu.

Po dostatečném vyskákání už celé rozdováděně běžíme k další atrakci – obří prolézačce, která sahá až ke stropu. Kromě žebříků, tobogánů a lan má i dvě dlouhé skluzavky. Po náročném výstupu k první z nich dostáváme strach. Skluzavka je dlouhá a vlnitá. Sbíráme odvahu a sjíždíme ji dolů. Nárazy na zadní části těla doprovází křik přes celou budovu. I přes to dojíždíme dobře a se smíchem se vydáváme vyzkoušet další. Na cestě přes prolézačky narážíme na onen tobogán točící se od stropu až dolů, do neznáma. Už beze strachu jedeme dolů, kde nás čeká překvapení – kotec s barevnými plastovými míčky. Házíme je po sobě, brodíme se v nich a zkoušíme plavat. Moc to nejde, míčků je pro nás čtyři málo. Vyrážíme tedy jinam. Obří skákací hrad plný lidí nemůžeme minout. Obáváme se, zda vůbec dokáže snést nápor tolika těl, ale i tak v něm nadšeně poskakujeme.

V průběhu večera ještě zkusíme vlézt do tlamy obřího nafukovacího draka a také s rozběhem vyšplhat na vrchol strmé gumové sopky, odkud sjedeme po další z mnoha skluzavek. Kromě všeobecného veselí občas uslyšíme i hlášení: „Upozorňujeme všechny dospělé, že dětský koutek je pouze pro děti do tří let." Toto hlášení se několikrát opakuje. Samozřejmě, že také navštívíme dětský koutek. Po dvou hodinách jsme ulítané, vyskákané, zpocené a unavené. Nastává čas na klasickou dětskou svačinu. Jdeme do bufetu, kde si kupujeme točenou kofolu, citronádu a spoustu sladkých, kyselých a pocukrovaných pendreků. Ptám se prodavačky, odkdy tam mají zavedené tyhle báječné akce. „Už to bude přes tři měsíce. Jednou se večer pro dospělé zkusil a měl ohromný úspěch. Od té doby to Bongo park pořádá pravidelně, zhruba jednou za měsíc,“ odpovídá. Ani dostatečná dávka cukru nám však energii potřebnou pro další blbnutí nedodává. Vedle bufetu si všímáme dvou masážních křesel. Vyčerpaně dosedáme a osm minut si necháme masírovat krk, záda i nohy. Úžasný strečink na konec.

Krátce před desátou odcházíme ke skříňce. I přes utahané svaly a četné modřiny na kolenou se usmíváme, zbavené stresu a napětí. Ještě se rychle zeptám procházejícího páru, jestli by takovou aktivitu chtěli víckrát  než jednou za měsíc. „Je to tady super, ale ty atrakce by to asi nepřežily," odpovídá s úsměvem studentka Jitka.

Vycházíme ze dveří a míříme na tramvaj. Už se těším, až dojedu domů, vyčistím si zoubky růžovou Perličkou a ponořím se se svým plyšákem do sladkého spánku.

Ano. Být dítětem je fajn.

Autor: Romana Pištěková

Další články najdete na http://munimedia.cz/kurz/stisk/