Hračky plačky jednej mačky

Na první pohled vypadají nevinně, na ten druhý vám z nich může být pěkně těžko. Kolotoče, kolotočáři, kolotočata!

Minulý víkend slavil svátek Jiří. Nevím přesně kolik Jirků je v České republice ani kolik kostelů je zasvěceno patronovi skautů, jak mi napověděla chytrá internetová encyklopedie, ale jeden takový kostel stojí v nedaleké vísce. Inu, vydali jsme se vstříc hodovým radovánkám na počest onoho patrona, abychom oslavili začátek hodové sezóny, která téměř týden co týden střídá vísku od vísky, město od města, podle toho, kterému patronovi je zasvěcen místní svatostánek.

Nic naplat, do kostela jsem ani nevkročila, zato už zdálky mě lákala barevná světýlka a nezaměnitelný hlas Michala Davida, který z reproduktorů vyzýval, ať pijeme kolu! Někteří jedinci, zvláště menšího vzrůstu a nižšího věku, se nadšeně vrhali na atrakce všeho druhu, autodromem počínaje, motající se lavicí konče. Některým muselo kuráže dodat pár piv. A já jsem se stále vehementně bránila všem těm lákadlům a hlavně přemlouvání kamarádů. Důvod je banální až prostý. Dokud člověk sleduje vše z pevné země, o zábavu je postaráno, ke spokojenosti mi stačí vidět výrazy ostatních. Pro labilní jedince se jízda na kolotoči může změnit v hrozný zážitek. Mimoděk si vzpomínám na některé z nich, moje zážitky by vydaly na krimi bestseller, ale spíše by se tomu spousta lidí zhluboka zasmála.

Že se člověku může udělat nevolno z pouhé houpačky, takzvané lodičky, jsem netušila zhruba do šesti let. Tenkrát jsem celé své kapesné utratila právě na těchto houpačkách. Pět korun, pět minut, za stovku pořádná dávka legrace a vrcholem byla nevolnost jako hrom. O dva roky později jsem na popud starších bratrů vylezla na další loď, ale tentokrát na tu obrovskou, co se houpe několik metrů ze strany na stranu. Sotva jsme se pořádně rozhoupali, už kvůli mému hysterickému křiku museli zastavovat. Odmítala jsem na tento přístroj ještě někdy vkročit, co čert nechtěl, deset let nato jsem opět k radosti bratrů zkoušela překonat strach. Tentokrát se to obešlo bez mého výstupu, ale celou dobu jsem v duchu za zavřenýma očima sepisovala svoji závěť. Znáte ten pocit kdy vás každé zhoupnutí vynáší z křesla doslova do nebe?

Atrakce se hodně proměnily, přičítám to touze lidí po stále větším adrenalinu, To, co mi ze začátku přišlo zábavné a bezpečné, se proměnilo v noční můru. Centrifuga také vypadala jako nevinné kolečko točící se v horizontální poloze. Pouze do té doby, než změnila směr na svislý a moje hlava směr shora dolů. Nestačila jsem řvát, ovšem díky tlaku vzduchu, který přímo úměrně působil na moje tělo, nikdo neslyšel ani pípnutí. Odstředivá síla působila i na atrakcích jménem mixér nebo „káča“, ze kterých se člověku motá ještě hlava půl dne, tedy pokud v něm půl dne nestráví jako já na osudných lodičkách. To může i banální točení hlavy přejít do nepříjemné nevolnosti. 

Prostě, říkejte si, co chcete, ale jediná atrakce, na které se mi snad nemůže nic stát, maximálně že si při nárazu překousnu jazyk, jsou stará dobrá autíčka. Nebo dětský řetízkáč, tam budu totiž stále nohama na zemi.

Aneta Nejezová