Hrabe vám? Pojďte k nám!

Zdí nikdy není dost. Alespoň těch, které mají nějaké poslání a na kterých se může vyjádřit obyčejný člověk. Jedna z takových stěn vyrostla uprostřed náměstí Svobody.

Brno - Deset hodin dopoledne. Mnozí by ještě spali v teplé posteli. Náměstí Svobody se začíná probouzet do svého všedního rušného dne. Lavičky omotávající náměstí, jindy zcela zaplněné, jsou dnes poloprázdné. Posedávají na nich hlavně starší lidé, kteří si přišli kromě slunečních paprsků vychutnat také svou denní dávku informací v podobě ranních novin.

Vše se zdá všední, obyčejné. Jen pod morovým sloupem postává několik mladých žen. Za jejich zády stojí téměř nepovšimnutelný stáneček a na obyčejných kovových stojanech visí několik bílých papírů. „Hrabe vám? Pojďte k nám!“ zní slogan, který nejen že popisuje zeď těmi největšími písmeny, ale také vychází z úst nejedné ze slečen.

Zeď bláznovství je nebývalou možností, jak dát celému světu – nebo alespoň Brnu, či alespoň náměstí Svobody – vědět, co vás v životě štve. Zatím to vypadá, že většina kolemjdoucích prožívá bezstarostný, štěstím nabitý život, protože plocha určená k popsání je stále bílá jako čerstvě padlý sníh. Nebo je to jenom tradičním nezájmem nás všech zapojit se do veřejných akcí? Rozhodně je bezpečnější křičet doma do polštáře, jakého máme souseda, vládu, politiky, práci, školu, a tak dále, než to veřejně někam napsat. Co kdyby to někdo slyšel nebo četl?

Rázem se však všechno mění. Člověk ani nemrknul a na stěně se rozvinuly nejrůznější slogany. Zastavují se u ní lidé všech věkových kategorií, čtou, píšou a zapojují se do skupinek, ve kterých konzultují své nápady. Tedy čtou hlavně starší a píše především omladina. Nejdůležitější však je, že se zeď plní, a to docela rychle.

Důchodci procházející kolem většinou jen zpomalí, přečtou si, co napsali ostatní a často se stane, že také kroutí hlavou. Na vlídná slova pořadatelky: „Pojďte přispět na zeď bláznovství,“ odpovídají, že se to nehodí, že se nechtějí nikde zvěčňovat a že nemají čas. Především studenti se naopak vrhají na fixy a rázně popisují prázdná místa stěny. Často jde o momentální nápady, někdy se však objeví i dlouhodobá trápení nebo životní moudra. Snad i proto promlouvá zeď nejrůznějšími hlasy.

Většina vět začíná prostě a jednoduše: „Štve mě,“ dál se ale už jednotlivé problémy rozbíhají do všech světových stran. „když mi každý říká, že něco nejde!“ „předvolební boj a propagace.“ „lidská hloupost a neohleduplnost.“ „šéf!“ „moje tělo.“ „že se naši rozešli!“ „když morče v noci tříská s napáječkou.“ Některé jsou prostě a jen vtipné, jiné odráží velkého ducha. A tak to má být. Každý má své bolavé místo, ze kterého může na zdi bláznovství jednoduše strhnout náplast. Škoda jen, že ne všichni této možnosti využívají.

Blíží se čas oběda a náměstí se zaplňuje spěchajícími lidmi, kteří na nějakou „přitroublou zeď nemají čas,“ jak říká jeden z nich, který hned mizí v nejbližší restauraci. Náměstí pohlcuje shon, hluk a kmitající nohy po dláždění. Brňany, zdá se, nejvíc rozčiluje, že jdou pozdě, a tak nějaká zeď ztrácí význam.

Šárka Vostrejžová