Hrabaliáda: Pivo z kočárku aneb Příliš hlučná Stará Aréna

Akce na počest Bohumila Hrabala se ve čtvrtek patnáctého dubna uskutečnila v ostravském divadle Staré Arény. Návštěvníci viděli dosud nezveřejněné záběry ze spisovatelova života.

Ostrava - Je chvíli před sedmou hodinou večerní. Na jevišti Staré Arény končí představení na motivy Hrabalových knih. Kvůli špatnému počasí se musela hra přesunout z Masarykova náměstí pod střechu divadelního klubu. Haňta umírá v lisu sběrny a venku mírně prší.

„Já nevěděla, že se na konci knihy vážně zabije,“ říká pak překvapená drobná tmavovláska svým kamarádkám u baru. „Prý existují tři verze hlučné samoty a v jedné skončí v tom lisu,“ vysvětluje jí dívka v tmavé bundě. Drží mezi prsty cigaretu, avšak kavárna je nekuřácká. Do zimy se jí moc nechce, ale nakonec se rozhoduje a rychlým krokem odchází ven. Pokud hodlá stihnout začátek dalšího programu večera, musí si pospíšit.

V malém prostoru divadla panuje dobrá nálada. Přímo na jevišti stojí starý, hranatý kočárek s bečkou piva, ze které si může každý z návštěvníků načepovat podle chuti. Zadarmo. Stačí párkrát zavrzat pumpičkou a přistavit kelímek. Zdá se, že se přítomní navzájem dobře znají. Tykají si a oslovují se jmény. Režisér zkouší spustit plátno, na které se bude promítat. V plánu je projekce nazvaná Středoevropan Bohumil Hrabal, tedy sbírka rodinných a dříve nezveřejněných snímků ze života spisovatele.

Stará Aréna je velmi komorní divadlo. Do hlediště si tento večer sedá zhruba pětatřicet lidí, mezi nimiž je i Honza, asi šedesátiletý drobný chlapík oblečený do dlouhého, světle béžového kabátu. Na hlavě má starého kulicha a obličejem se trochu podobá Hrabalovi. V publiku převládá střední generace, studentů je tady poskrovnu. A všichni mají v ruce pivo.

Tomáš Mazal, dlouholetý spisovatelův přítel a dvorní fotograf, zahajuje projekci, kterou připravil, a po celý večer ji komentuje. První krátký snímek se jmenuje Hrabalovi. Diváci se smějí strýci Pepinovi, kterého škádlí Hrabalův otec, nebo třeba tanečku dvou koček, kterými zmítá spisovatelova maminka. Němý snímek vznikl při příležitosti vydání první z knih – Perliček na dně, ke které si Hrabal doma uspořádal vlastní vernisáž.

„Pavle, dočepuj mi tam ještě pivo,“ ozývá se tu a tam z hlediště směrem na vousatého chlápka u kočárku. Divadlem putují další a další kelímky až asi do půlky večera, kdy je bečka oficiálně prohlášena za prázdnou. Honza ji přesto ještě dvakrát zkouší, jestli mu aspoň trošku nenačepuje. Marně.

Když Mazal nekomentuje, co se děje na plátně, tak vypráví různé příhody o zážitcích s Hrabalem. „Měl na stole položenou lahvičku s prášky, vypadaly jak takové ty různobarevné bonbony. Co chvíli si jich nasypal několik do hrsti a zapil je pivem. Přišli jsme k němu a ptali jsme se: Co to máte, pane Hrabale, za prášky? Odpověděl, že neví přesně, že je ten den našel položené ve městě a že mu je bylo líto vyhodit. Pak povídal: Chlapi, zkuste ty zelený, ty jsou obzvlášť dobrý,“ vzpomíná se smíchem Mazal. „Když jsem si pak tu lahvičku půjčil, abych se podíval na její štítek, tak jsem zjistil, že to jsou prášky na menstruační problémy.“ Hlediště se směje.

Ale celý večer není jen v dobré náladě, občas téma posmutní. Třeba když se na jednom z filmů baví zestárlý Hrabal s Egonem Bondym o smrti. Mazal pak popisuje běžný den spisovatele v posledních letech jeho života. Odpoledne začal pít, po příchodu domů si potom v noci dával dva rohypnoly, které zapíjel vodkou, aby vůbec mohl usnout. „Napsal jsem, co jsem napsat potřeboval, a teď jen čekám na toho svého Godota, na tu smrt, která nepřichází,“ svěřuje se Hrabal na plátně.

O údajné nehodě, kdy spisovatel v nemocnici krmil holuby a vypadl z okna, se Mazal vyjadřuje jako o hlouposti. „Hrabal z toho okna skočil úmyslně, už předtím se s námi po návštěvě loučil. Páté patro bývá označováno za patro sebevrahů, což on dobře věděl. A když ho v nemocnici přesunuli právě tam, tak to považoval za znamení,“ říká Mazal.

Projekce končí videem, na kterém spisovatel sedí ve své oblíbené hospodě a vší silou zpívá sprostou písničku. „Nasral jsem si do holínek, až mi jedna pukla,“ vrcholí veselý záběr a diváci tleskají.

„Děkujeme,“ loučí se návštěvníci s Mazalem. Je za patnáct minut devět. Venku už neprší, je tma a v ulicích Ostravy téměř liduprázdno.

Jakub Záhora