Fotbal. Football. Fußball. Díky své dostupnosti a lehce pochopitelným pravidlům je to nejoblíbenější sport planety. Místo není podstatné, s hadrovým míčem se baví děti jak v Brazílii, tak v Egyptě či Japonsku. Ale i sebekrásnější a sebejednodušší věc, jako je fotbal, má prostor k nedokonalostem. V českém prostředí je to vedle do hloubky zarostlé korupce také problém nedisciplinovaných „fanoušků“. Hooligans, česky chuligáni, mnohdy nemají s fotbalem nic společného a zápasy jsou tak pouze ventilací jejich agrese. Fundamentální problém je pravděpodobně v systému trestů.
Když se v roce 1985 střetli kluby Liverpool FC a Juventus Turín ve finále Poháru mistrů (dnešní Liga mistrů), pro fotbal to byl tragický večer. Bitky mezi nejradikálnějšími základnami jejich podporovatelů měly otřesnou bilanci. 39 mrtvých. Tento den měl ale veliký význam pro budoucnost anglické ligy, dnes známé jako Premier League. Tehdejší premiérka Margaret Thatcherová stáhla v tento rok všechny anglické kluby z evropských pohárů a později byl trest prodloužen na pět let. Pro majitele klubů v Anglii a legislativce to byl první impuls k radikálním změnám. Stadiony změnily tvář, fanoušky hlídal kamerový systém a sankce za porušení pořádku se velmi zpřísnily. V dnešní době je fotbal na britských ostrovech kulturní událostí a oblíbenost tamní ligy v mezinárodním měřítku neustále stoupá. Z velké části je to také díky legislativě, kde není doživotní zákaz přístupu na fotbalové stadiony výjimkou. Tresty nad fanoušky visí jako Damoklův meč.
Kdo jsou to vlastně hooligans? Problém je v tom, že je těžké odlišit, kde je hranice mezi věrnými fanoušky a extremisty, kteří přichází na fotbal jen kvůli násilí. V některých klubech se tyto skupiny prolínají, jinde stojí odděleně. Hooligans obecně jsou radikální skupiny, které se často formují do určitých pouličních gangů. Když si mladý člověk, velmi často z nižších sociálních vrstev, hledá místo, kam by patřil či kde by mohl dát najevo svoji frustraci (a teď může jít naprosto o cokoliv), právě to nejradikálnější jádro „fanoušků“ se může stát jeho domovem. Fotbal pak není zábavou na víkendová odpoledne, jako je tomu v Anglii, ale pouhý nástroj na uspokojení potřeby po násilí, střetech s policií nebo kriminálním prohřešku. Mnoho obviněných nebo odsouzených bere pobyt ve vězení jako úspěch a jsou na svá „díla“, jako jsou rozbité stadiony či napadání oponentů, patřičně hrdí. Výjimkou není ani sympatizování těchto skupin s neonacistickými názory. Jak ale ochraňovat ty opravdové fanoušky? Nechme se inspirovat.
Jak jsme na tom my v Čechách, na Moravě a ve Slezku? Za nejproblematičtější se dá považovat derby pražských velikánů Sparty a Slavie, kterého se Pražané bojí týdny dopředu. Na druhé straně republiky jsou pak svým radikálním jádrem známí fanoušci Baníku Ostrava. Být v jejich společnosti není zrovna procházka růžovou zahradou, jak jsme psali zde.
V českém prostředí není sice situace ideální a do úplného řešení je daleko, některé země v Evropě jsou na tom ale mnohem hůř. Nizozemsko, Itálie, Polsko a Turecko jsou místa, kde jsou radikální fanoušci hluboko zakořeněný společenský problém. Mrtví fanoušci a policisté, rabování, rozbité stadiony i celá města jsou bohužel jejich smutnou vizitkou. Problém České republiky je pravděpodobně ve špatně nasměrovaných sankcích. Tresty za zdemolování stadionů dostávají totiž místo viníků kluby. I potrestání ve formě zákazu hraní před publikem poškodí (finančně) pouze fotbalové kluby. Zevedení kamerových systémů pomohlo policii alespoň v některých případech výtržnictví, vězení je ale pro některé provinilé, jak je zmíněno výše, jen zajímavou položkou v životopise. Mnohem větší důraz je u nás kladen na sankce pro hráče, když bychom se měli dívat jinam. Do hlediště.
Jak tedy pomoci českému fotbalu s problémem nepřizpůsobivých „fanoušků“? Inspirujme se v Anglii či Německu. Náš západní soused má nejvyšší návštěvnost v Evropě, problémy ale minimální. Odpovědí jsou tvrdé exemplární tresty, jako již zmiňovaný doživotní zákaz na fotbal. V Česku je jich zatím málo.
Ondřej Plevák
