Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě aneb 101 minut neřízeného hloubání o životě

V českých kinech mohou diváci zhlédnout film švédského režiséra Roye Anderssona. Pojednání o lidských vlastnostech, na které je krátká škála líbí – nelíbí.

To je fajn, že se máte dobře. Věta, která si našla ústřední postavení v severském filmu Holub seděl na střeše a rozmýšlel o životě a jejíž opakování stupňovalo decibely smíchu v sálu kina. Kromě ní je film postavený na mnoha dalších každodenních banálních výjevech lidského života, které leckterého rozmýšlejícího holuba na větvi, ať už je jakkoliv shovívavý, musí přesvědčit o špatnosti lidského stvoření.

Přehlídku krátkých lidských příběhů doprovází celým filmem dvojice cestujících prodejců, jejichž kufříky jsou plné upířích zubů a žertovných masek, Sama (Nils Westblom) a Jonathana (Holger Andersson), které více než přátelství a vzájemné porozumění spojuje zvyk. Mají jediný cíl, uživit se, a jedinou obavu  z opětovného setkání s rodiči v nebi. Jejich putování staví do protikladu věci, na nichž opravdu záleží, a banality, kterými se občas lidé zabývají až příliš.

Režisérem filmu je autor tragikomických snímků Švédská lovestory, Písně druhého patra nebo Ty, který žiješ, patetický, ironický, depresivní ale i vtipný Roy Anderson.  Novým dílem své diváky výrazně nepřekvapí a naopak potvrzuje svůj typický filmařský rukopis. Film balancuje na pomezí komedie a dramatu s abstraktními a filozofickými prvky.

Dějem je jakýsi ne příliš uspořádaný sled jednotlivých mini příběhů, které působí jako volné asociace a nejsou viditelně spojeny očividnou hlavní myšlenkou. Přestože se jeho tvůrce snaží vzbudit dojem vysoké filozofie jen pro vybrané intelektuály, většina humoru stojí na laciných vtípcích, jejichž hlavními aktéry jsou představitelé okrajových skupin společnosti – staří, chudí nebo postižení lidé. Filozofický přesah filmu vidím jen v tom, že jeho výklad je věcí naprosto subjektivního rázu a v některých scénách opravdu „přesahuje“ divákovo chápání. Na druhou stranu myslím, že musí být oceněna originalita snímku i jeho absurdnost, již podtrhává veselá hudba doprovázející politováníhodné životní situace aktérů.

Pokud se divák stal nadšencem skandinávských filmů, poté co zhlédnul oblíbený snímek, kde vše dává smysl, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, a rozhodne se pokračovat na této vlně v domnění, že film bude podobného ražení, měl by raději počkat co dalšího přinese vítr ze severu. Milovníky brouzdání ve vlastních myšlenkách a hloubání o životě však může film nadchnout nezměrnou porcí svobody, kterou tvůrci divákovi poskytují při výkladu toho, co se na plátně vlastně děje.

Přestože se v sálu během promítání ozývaly výbuchy smíchu, diváci diskutující po skončení ve frontě na toaletách zněli jednoznačně a nekompromisně. „Příště si raději zajdu na něco normálního.“ 

Lenka Nejedlíková