Studentka Vendula Karásková se rozhovořila o svých zážitcích z žurnalistické stáže v Belgii. Dvanáct týdnů v redakci bruselského týdeníku New Europe považuje za jedinečnou osobní i profesní zkušenost.
Energická Vendy na místo našeho setkání doslova doběhla, tvář jí zdobil úsměv a byla v dobrém rozmaru. Nadšeně se rozpovídala o svých zážitcích. Svůj pobyt v Bruselu líčila tak poutavě, že by každý posluchač, stejně jako já, dostal okamžitě chuť do Belgie vyjet.
Jak jste se o New Europe dozvěděla?
Byla to vlastně úžasná náhoda. S kamarádkou jsme přemýšlely, kam půjdeme na praxi, a stěžovaly jsme si, že když je student na full time tříměsíční praxi, která je zadarmo, nemá šanci si vydělat peníze jinou prací. Někteří studenti jsou přitom na svých přivýdělcích závislí. Kamarádku to tak rozhořčilo, že o tom napsala článek do Stisku. Nečekaně na to zareagoval tehdejší koordinátor zahraničních pobytů na katedře žurnalistiky a nabídl jí zahraniční pracovní stáž financovanou programem Erasmus. Kamarádka potom oslovila mě a i když se mi to zpočátku zdálo jako nereálný plán, nakonec jsme si vyřídily vše potřebné a opravdu odjely. Zahraniční praxi si může kdokoliv domluvit v jakémkoliv médiu. My měly tu výhodu, že v New Europe už před námi pracovala jedna studentka naší katedry, která s nimi navázala první kontakt. Domlouvání už díky tomu bylo jednodušší.
Jak byste nám takový bruselský týdeník přiblížila?
Je to malý týdeník psaný anglicky pro bruselskou mezinárodní komunitu. Už podle názvu a umístění je jasné, že se snaží zaměřovat na dění v Evropské unii. Zajišťují aktuální zpravodajství i komentáře a analýzy událostí. Výtisky pak distribuují v Evropském parlamentu, Komisi a dalších úřadech. Pro úředníky, kteří nemají čas číst, navíc každý výtisk obsahuje přehled těch nejvýznamnějších zpráv z celé EU a blízkého okolí, aby byli v obraze. Užitečná je určitě i kulturní dvoustrana s přehledem kulturních událostí v Bruselu na daný týden, pozvánkami na koncerty, recenzemi a podobně.
Jak vypadal váš běžný den v redakci?
Přišla jsme na devátou a odcházela většinou okolo páté. Stalo se, že bylo potřeba něco dodělat a zůstala jsem v redakci déle, stejně jako se stalo, že nebylo do čeho píchnout a šla jsem domů už ve čtyři. Bylo to celé poměrně volné, pokud jsem měla udělanou svou práci, nikoho nezajímalo, že jsem na obědě třeba dvě hodiny. Moje práce sestávala hodně z rešerší pro články zkušenějších kolegů, vybírání fotek z databází a zpráv z tiskových agentur. Kromě toho jsem samozřejmě psala i vlastní věci, nejčastěji do kulturní rubriky. Díky press kartě jsem mohla chodit na nejrůznější koncerty a vernisáže, a to i do budov Evropské unie. Často jsem se tedy účastnila různých konferencí a psala potom články a závěry z nich. Práce rozhodně nebyla fádní a jednostranná, vyzkoušela jsem si toho opravdu hodně.
Jaký byl v redakci kolektiv co se týče národnostního složení?
Celý Brusel je multikulturní a můžete tam potkat kohokoliv, platilo to i pro redakci. Ačkoliv majiteli a hlavními přispěvateli jsou Řekové, stálí redaktoři byli z Anglie a ze Skotska. Kromě nás dvou Češek – a to je kamarádka Ripsi, se kterou jsem tam byla, navíc původem z Arménie – s námi pracovala i stážistka z Thajska. Jinak redakce je to malá a rodinná, podnik založil otec současného šéfredaktora a tomu odpovídá i atmosféra v redakci.
Jak jste zvládala jazykovou bariéru? Bylo pro vás těžké psát články se všemi odbornými termíny v angličtině?
Na začátku to pro mě byl docela šok. Vzhledem k tomu, že kolegové měli poměrně silný přízvuk, mi dalo nejdřív docela práci jim rozumět, co po mě vůbec chtějí. Když jsem přišla do redakce první den a měla jsem napsat zkušební článek a oni mi řekli „zavolejte si do Anglie o vyjádření k tématu“, byla jsme z toho dost vyjukaná. Postupně jsem se do toho ale samozřejmě dostala. Nejdřív jsem upravovala články z agentur nebo přepisovala rozhovory, nakonec jsem už psala i vlastní texty.
Měla jste první dny v práci trému?
Ale samozřejmě, jako při mých žurnalistických začátcích i tady jsem měla poprvé malou dušičku, když jsem měla jít sama do Parlamentu nebo když jsem měla po nějaké tiskovce zastavit europoslance a zeptat se ho na vyjádření. Byla jsem ale hozena do vody a musela jsem plavat, tak se to člověk naučí nejlíp.
Kolik stážistů bylo kromě vás v redakci?
Byla tam se mnou ještě Ripsi a dívka z Thajska, která byla trochu bláznivá a nechtěla se s nikým moc bavit. I když tedy anglicky uměla lépe, měla jsem pocit, že my s Ripsi opravdu patříme do kolektivu redakce více než ona.
Brali kolegové v potaz, že máte trochu ztížené podmínky? Pomáhali vám nějak?
Kolegové byli velmi milí a vstřícní, pomáhali mi se vším a než nás s kamarádkou poprvé vyslaly na nějakou akci samotné, dlouho nás brali s sebou, abychom se podívaly, jak to probíhá.
Jak byste hodnotila přístup katedry, když jste jí sdělila, že jste se rozhodla absolvovat stáž v zahraničí? Podpořila vás v praxi, ať už finančně či jinak?
Přístup katedry byl velmi pozitivní, vstřícný a nadšený. Už jen to, že nám oborový koordinátor sám Brusel nabídl, vypovídá o mnohém. Velmi nám potom pomáhal i se vším papírováním, a to i ve svém volném čase večer. Pan Čuřík byl nadšený a moc nám to přál. Finančně nás katedra také trochu podpořila. Dostaly jsme o něco málo více peněz na stipendiích než kamarádi, kteří dělali praxi v Česku. Nejvíce peněz nám ale daly fondy Erasmu. Kromě papírování jsme se před odjezdem pokoušely zařídit i ubytování, ale nebyly jsme úspěšné a sháněly jsme si ho až tam.
Co všechno jste musela před odjezdem zařídit? Musela jste se prokázat nějakými speciálními dokumenty, například certifikátem z cizího jazyka?
Musela jsem posílat ukázku svého anglického textu, takže jsem jen přeložila jeden svůj starší článek. Kromě toho jsem posílala i svůj životopis, kde viděli mé předchozí žurnalistické zkušenosti. Oficiální zkoušku z angličtiny jsem neměla, ale měla jsem už alespoň absolvovanou fakultní Angličtinu pro akademické účely, což jsem myslím dokládala před odjezdem při žádosti o stipendium.
Myslíte si, že je podpora zahraničních výjezdů katedrou dostatečná?
Určitě se teď mezi studenty, i díky nám, o možnostech praxe v zahraničí ví víc. Myslím si ale, že osvěty není nikdy dost, a je potřeba zdůraznit, že se dá vyjet i někam jinam než jenom do New Europe. V úvahu připadají v podstatě média v celé Evropě, záleží jen na studentovi, co si zvládne domluvit. Stipendium od katedry bylo malé, ale naštěstí to doplácí Erasmus.
Jak jste bydlela? Poskytla vám hostitelská organizace nějaké ubytování?
Shánění bydlení bylo noční můrou a nejhorším zážitkem za celé ty tři měsíce. I když jsme se pokoušely něco sehnat předem, nebylo to možné. Hostitelská organizace neshání nic, všechno bylo na našich bedrech. Prozkoumávání internetu nevedlo k ničemu. Jediné, na co jsme narazily, byli podvodníci, kteří se od nás pokoušeli vylákat peníze s nabídkou neexistujících bytů. Na druhou stranu už jsem se ale taky naučila, na co si dávat pozor, a když jsem sháněla bydlení v Bruselu pro svou druhou stáž, neměla jsem už žádný problém. Bydleli jsme tři kamarádi ve sdíleném malém bytečku, který jsme ale našli až během prvního týdne v Bruselu. Prostě jsme celý první týden obvolávali inzeráty, chodili jsme na prohlídky, brouzdali jsme ulicemi a hledali byt k pronájmu.
Je všeobecně známé, že Brusel je drahé město. Jak jste zvládala pobyt finančně, stačilo vám stipendium od Erasmu?
Kdybych necestovala, bylo by mi to asi tak tak vyšlo. S Ripsi jsme si ale řekly, že když máme příležitost podívat se po okolí a za rohem jsou taková města jako Bruggy, Antverpy nebo Paříž, přece nebudeme sedět zavřené v bytě. V podstatě každý týden jsme tedy byly někde jinde. Přispívali mi rodiče, stejně jako kdybych byla v Brně, a padly na to i moje úspory. Nemůžu ale říct, že bych toho litovala.
Co vám praxe přinesla?
Možná ani ne tolik z žurnalistického hlediska, jako by mi přinesla praxe v nějakém českém médiu. Přece jen v českých novinách je používaný jiný systém a úzus, než jsme používaly v anglicky psaném periodiku my. Hrozně moc mi to ale dalo do osobního života a rozvoje, jakkoliv to zní jako fráze. Přece jen jsem musela tři měsíce přežít odkázaná poprvé v životě hlavně sama na sebe, naučila jsem se nebát se vyjet do zahraničí a normálně tam fungovat, bavit se s úplně cizími lidmi a navíc cizinci, řešit problémy, komunikovat anglicky a při nejhorším se dorozumět i rukama nohama francouzsky. Procestovala jsem také celý Benelux, podívala se i do Francie, poznala jsem nové kamarády a zamilovala si Brusel. Strašně ráda se tam teď vracím jako do „svého města“.
V čem si myslíte, že je praxe v zahraničí jiná než u nás? Liší se nějak přístup v zahraničním médiu?
Jak jsem slyšela od kamarádů, v českých médiích tě berou jako normálního redaktora a jako levnou pracovní sílu. Zadarmo tedy děláš to, co ostatní redaktoři dělají za peníze, a chodíš z práce utahaná až někdy večer. I díky tomu, že New Europe je týdeník, jsme měly pracovní dobu pohodovější. A jak už jsem říkala, kolegové se o nás starali jako o vlastní a všechno nám vysvětlovali a pomáhali nám, bylo to celé domácké a rodinné. I teď, když jsem tam byla podruhé, se se mnou vítali slovy „Vendy is back home!“. No a samozřejmě se vám v Česku nestane, že byste šli na večeři s někým z Výboru regionů nebo na tiskovku do Evropské komise.
Co vyste doporučila studentům vyjíždějícím na stáž do zahraničí?
Nebát se a opravdu vyjet. I když to na začátku vypadá neskutečně, náročně a hrozivě, nakonec to byly jedny z nejlepších měsíců v mém životě.
Více aktuálních událostí a zpráv ze studia žurnalistiky najdete ZDE.
autor: Dita Chovancová.
