Hlavně ne do New Europe, vzkazuje absolventka žurnalistické praxe

Rozhovor s Vendulou Karáskovou, absolventkou žurnalistické praxe v bruselském týdeníku New Europe, přinesl Stisk devátého března. Vendula Karásková si práci v týdeníku pochvalovala. „Práce rozhodně nebyla fádní a jednostranná, vyzkoušela jsem si toho opravdu hodně,“ řekla. Nakonec doporučila všem ostatním, aby takovou praxi absolvovali také. Veronika Janouchová, která byla ve stejném médiu na stáži v létě roku 2012, ovšem takové nadšení nesdílí a praxi v New Europe by naopak nedoporučila. „Práce tam nebyla vůbec různorodá,“ tvrdí. Rozhovor o tom, jaká byla práce v bruselském týdeníku pro Veroniku Janouchovou přináší Stisk nyní.

Každý student mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně musí za dobu svého studia absolvovat tříměsíční praxi v seriózním médiu. Praxi lze vykonat v České republice i v zahraničí, záleží na každém, jakou volbu učiní. Veronika Janouchová velice ráda cestuje, a proto pro ni byla volba jasná. Na praxi vyjela do Belgie. Nejen potenciální praktikanty by mohlo zajímat, jak se jí tam líbilo a co bylo náplní její práce.

Jak jste se rozhodla, že půjdete na praxi do belgického týdeníku New Europe?

Jsem typ člověka, který se hrozně snaží cestovat, pokud jde o studium a práci. Pořád bych někam chtěla jezdit, takže jsem hledala možnosti zahraničních praxí. Chtěla jsem něco, kde bych mohla využít také francouzštinu, kterou se učím. Přímo ve Francii se mi ale nepodařilo najít žádné anglicky psané médium, tak jsem se začala zajímat i o další země. O Belgii mi řekla kamarádka, která tam byla na praxi o rok dřív než já.

Když jste si tedy vybrala New Europe, co jste musela zařídit, abyste na praxi mohla?

Praxi v New Europe jsem si musela dohodnout úplně celou sama. Hledala jsem asistenci ve škole, ale tam mi řekli, že jim mám napsat sama a teprve až to budu mít zařízené, tak s tím škola bude mít něco společného. Nejdřív jsem tedy do New Europe psala, což bylo poměrně náročné. Měsíc se mi nedostalo žádné odpovědi. Musela jsem je e-maily bombardovat. Odpověděli mi asi až na čtvrtý e-mail a nabídli mi pohovor. Chtěli, abych na něj přijela přímo do Bruselu, což mě docela pobavilo. Nebudu si přece do Bruselu dělat jednodenní výlet. Nakonec jsme udělali rozhovor po Skypu, celý proces byl ale docela složitý. Nakonec když mě vzali, musela jsem zařizovat na katedře stipendia a podobně.

Bylo snadné stipendium získat?

Byl velký problém nějaké stipendium sehnat. Studenti, kteří byli v New Europe přede mnou, jeli přes Erasmus (program zajišťující zahraniční studijní pobyty, pozn. red.), pro který je podmínkou minimálně tříměsíční pobyt, což já jsem bohužel neměla. Takže jsem sháněla dál, New Europe totiž vůbec nic neplatí, pracuje se tam úplně zadarmo. Nakonec se mi podařilo dostat stipendium přes katedru.

Obvykle musí studenti absolvovat dvanáctitýdenní praxi. Proč jste ji měla zkrácenou?

V New Europe jsem nemohla pracovat tři měsíce, protože tyto noviny fungují od září do konce července. Je to proto, že přes srpen nepracuje Evropská Unie, nic se neděje, a tak se nedá o ničem psát. Moje praxe byla tedy desetitýdenní.

Jaký byl poslední týden v redakci, když se už nedalo o ničem psát?

Zajímavý. V té době už byly veškeré evropské instituce zavřené, takže se nedělo vůbec, ale vůbec nic. Měli jsme zakázáno psát věci, které se nějakým způsobem netýkaly Evropské Unie nebo Evropy. Takže například když jsem napsala něco strašně zajímavého o americké politické scéně, neuveřejnili mi to, protože to nebylo dost evropské. Poslední den každý z nás napsal ráno dvě zprávy a zhruba okolo druhé hodiny odpoledne jsme začali hrát karty a pili jsme víno, které přinesl šéfredaktor.

Nebyl problém s uznáním praxe na katedře, když jste ji měla kratší než ostatní?

S tím jsem neměla žádný problém. Počet článků jsem měla splněných a to, že praxe byla o něco kratší, se dalo přijmout vzhledem k tomu, že to bylo v zahraničí.

Vraťme se ke stipendiu. Dokázalo pokrýt většinu nákladů?

Náklady nepokrylo, ale alespoň trochu pomohlo. Naštěstí jsem bydlela docela úsporně, takže to bylo v pohodě.

Kde jste bydlela?

Než jsem odjela, měla jsem sehnaný malý pokoj asi za 250 euro na měsíc, což byla úžasná cena. Při cestě tam mi ale v autobuse přišla SMS od holky, se kterou jsem to měla domluvené, že bydlení padá a nebude. Takže jsem přijela a neměla jsem absolutně kam jít. Strávila jsem celý den pobíháním s veškerou bagáží na ty tři měsíce a hledala jsem, kde bych se mohla uchytit. Nakonec jsem měla štěstí, protože tam byl kamarád na Erasmu. Napsala jsem mu a bydlela jsem u něj. Nejdříve dva dny na gauči, pak tři týdny ve sklepě. Když potom odjel, zůstala jsem v jeho pokoji.

Bydlela jste ve sklepě?

Ten sklep byl opravdu docela zajímavý, vždycky všem říkám, že byl v nejšpinavější nejhorší drogové čtvrti v Bruselu. Kromě našeho studentského bytu nikde žádný bílý člověk. Bylo nás tam dohromady třináct studentů. Velmi punkové místo.

Jak vypadala práce v redakci?

Co jsem slyšela z dřívějších dob, tak málokdy někoho pouštěli k něčemu opravdu zajímavému. A jak je nyní krize v médiích a málo peněz, tak se to pořád zhoršuje. Takže nás už nepouštěli vážně nikam. Když se člověk dostal ven na konferenci, tak to bylo maximum, co mohlo vůbec být, protože jediné o co jim šlo, bylo nashromáždit všechny možné informace z jiných médií. My jako stážisti jsme prostě regulérně museli krást materiály z jiných médií. Samostatně jsme si toho bohužel moc nezjišťovali, občas jsme napsali nějaký e-mail, někomu zavolali. Opravdu to fungovalo tak, že se jelo na počet a ne na kvalitu. Kvalita článku zase tak moc nikoho nezajímala. Samozřejmě, že si to po nás zezačátku četli, ale časem jsem si už vydávala většinou sama. Pořád tam měl být nějaký editor, který měl články číst, ale to se nestávalo a rovnou to pustili do éteru.

Týdeník byl tištěný?

Byl, ale měli jsme i online verzi, do které psali hlavně stážisti. Tam jsme měli psát nějakých pět článků denně. Většinu roku vychází tištěná verze, ale asi od půlky července jenom on-line, to už se toho v Evropské unii moc neděje. Navíc bruselská pracovní morálka je taky taková, že se toho moc neděje.

Můžete pracovní morálku přiblížit?

Přijde se do práce tak v devět v deset s tím, že se chvilku píše, pak tak od dvanácti se připravuje na polední pauzu. Když bylo hezky, šli jsme na oběd do krásného parku, který byl poblíž redakce. Tam jsme byli dvě hodiny a pak jsme se dlouho vraceli. Potom dvě hodinky do pěti v práci a zase domů.

A to jste stíhala psát pět článků denně?

Já jsem jich psala méně, průměrně tak dva až tři, protože jsem se snažila psát nějaká zajímavější témata, ke kterým by se dalo použít něco jiného než jedna tisková zpráva, kterou nám poslali například z Evropské komise nebo z parlamentu.

Jaký byl první den v redakci?

Přišla jsem tam v docela nevhodném okamžiku, kdy byl zrovna nějaký problém. Nestíhali, byli ve stresu a nemohli mi přiřadit žádného člověka, který by mě v redakci zaučil. Někam mě tam posadili a zeptali se, o čem chci psát. Řekla jsem, že si nejsem moc jistá, že bych se nejdříve potřebovala trochu rozkoukat, jestli by pro mě něco neměli. Tak mi poslali návrhy na tiskovké zprávy, takže asi první týden jsem psala jenom něco z toho, abych přišla na jejich místní jazyk, na to, jak to tam funguje a potom, že si budu vybírat vlastní témata.

Takže po prvním týdnu už jste dělala něco víc, než jen přepisovala tiskové zprávy?

V redakci byl problém, že tam byli asi tři rodilí mluvčí, jinak jsme tam byli z různých zemí. A ti byli hned o úroveň výš, co se týče postavení, takže je propagovali a jakmile byla nějaká zajímavá věc nebo akce, tak tam šli právě oni. My ostatní jsme víceméně pořád přepisovali.

Jaké bylo složení redakce?

Byli jsme všichni úplně z jiných zemí. Redakce byla malinká, je to třípatrový úzký dům, kde na jednom patře byli stážisti a to s jedním editorem, což byl Skot. Stážisti byli většinou Američané a lidé z Evropské unie. V horním patře jsem byla já s dalšími třemi stážisty. Španělkou, Bulharkou a Srbem. A náš šéfredaktor byl Ir, takže to tam bylo opravdu multinárodní. Bylo tam taky hodně Řeků. Šéfredaktor byl Řek, majitel byl Řek, všude Řekové.

Neměla jste problém se domluvit?

Jelikož už předtím jsem hodně cestovala, s jazykem jsem neměla problém. Anglicky docela umím, protože jsem byla rok v Americe. Psát články jsem zvládala, ale samozřejmě chvíli trvalo, než jsem se dostala do jejich speciální evropské terminologie.

Nebyla pro vás praxe příliš krátká?

Naopak, určitě by mohla být kratší. Mám pocit, že bylo zbytečné strávit tam tolik času. Za první měsíc jsem se naučila v podstatě všechno, co jsem se tam naučit měla a dál už jsem se nijak nezlepšovala. Možná malinko v rychlosti, ale opravdu jsem všechno zvládla za ten první měsíc. Problém byl, že práce tam nebyla vůbec různorodá. Vůbec nás nepustili k těm extrémně zajímavým věcem. Chápu, že mě nepošlou dělat rozhovor s Merkelovou (kancléřka Spolkové republiky Německo, pozn. red.), ale líbilo by se mi trochu víc samostatnosti.

Myslíte si, že praxe v Česku je přínosnější?

Tady je výhoda, že hned druhý třetí den píšou praktikanti otvíráky. V Bruselu to nehrozilo. Sice jsem tam měla zajímavější prostředí, zajímavé lidi, ale ta zkušenost je úplně jiná. Naučila jsem se tam spoustu věcí vztahujících se k mému druhému oboru, mezinárodním vztahům. Ale myslím, že kdyby někdo studoval dejme tomu sociologii nebo psychologii a jel tam, nemělo by to absolutně žádný smysl.

Doporučila byste tedy studentům praxi v zahraničním médiu?

Praxi v zahraničním médiu určitě doporučuji, ale v jiném než New Europe.

Litujete praxe v New Europe?

Nelituji v žádném případě, ale ještě bych si dala jednu praxi tady v Česku. Třeba na měsíc v nějakém médiu, kde bych se opravdu mohla věnovat té pravé žurnalistice.

Máte v plánu po ukončení bakalářského studia pokračovat v magisterském studiu na žurnalistice?

Praxe mě od žurnalismu odradila. V budoucnosti bych sice ráda zkombinovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy, ale co se týče dalšího studia, žurnalistiku už neplánuji. Budu se dál soustředit na mezinárodní vztahy a žurnalistice se budu věnovat jenom okrajově, přímo v nějakém médiu se úplně nevidím.

Veronika Janouchová pochází z České Lípy a v současnosti studuje třetím rokem na Masarykově univerzitě v Brně mediální studia a žurnalistiku v kombinaci s mezinárodními vztahy. V létě roku 2012 byla na desetitýdenní žurnalistické praxi v belgickém týdeníku New Europe. Ráda spojuje cestování se školou a prací. Na střední škole studovala rok v Americe, dvakrát pracovala v cizině jako au-pair a v roce 2012 odcestovala do Francie na půlroční studijní pobyt.

Rozhovor s Vendulou Karáskovou je k přečtení zde.

Jak si domlouvá jedna ze studentek praxi na léto 2013 v New Europe, je k přečtení zde.
Autor: Zuzana Rodová