Hergot aneb Čechům už český jazyk nestačí

Čeština – krásná ve své rozmanitosti i odpudivá svou zákeřností, je jazykem s bohatou slovní zásobou. A to beze sporu. Podle odhadů mají lidé mluvící česky k dispozici až dva milióny slov. Ani to, zdá se, jim ale ke každodenní komunikaci nestačí. A tak běžně přejímají výrazy z cizích jazyků nebo si rovnou vytvářejí zcela nové. V tomto případě se meze nekladou. I když by možná měly.

Čeština je nádherná a bohatá řeč, leč zdá se, že pro generace jednadvacáteho století je značně zaostalá a málo

flexibilní. Na čem lze stavět tento soud? Zkrátka na každodenních situacích. Co totiž dnes děláme? Ve vyhledávačích nevyhledáváme, ale googlujeme. Se svými přáteli si nepíšeme, ale chatujeme. A teď extrém, týkající se hlavně mladší poloviny náctiletých – nemáme své blízké a kamarády rádi, nýbrž je lovískujeme. V obchodech shoppingujeme a děláme dobré kaufy. Kupujeme frafefruitové (v překladu grapefruitové) minerálky a chipsey. A zároveň šetříme money, abychom mohli jet na trip. Na sociálních sítích se nám věcí nelíbí, nýbrž je lajkujeme, fotky nezveřejňujeme a nesdílíme, ale postujeme a shareujeme. A mluvíme tímto způsobem, protože jinak bychom nebyli dostatečně cool a free. Asi.

Nutno podotknout, že výdobytky moderní doby dnešní omladinu, a nejen tu, k výše zmíněnému způsobu vyjadřování ponoukají. A nejsou to jen ony sociální sítě, které nesou na svých bedrech značnou část viny za současný stav české mluvy. Televize a rádia jim zdatně sekundují. O deštivých víkendech se mnozí z nás uvelebí doma a provozují takzvaný gaučing, při němž nesmí chybět zapnutý jeden z televizních kanálů. Který ale zvolit? Nova Cinema, Prima Family, Cool, Love, či Zoom? Nevíte? Tak si pusťte rádio. Co třeba Magic?

Jeden by si nad tou nadílkou cizojazyčných pojmenování nejraději postěžoval. Čeština je zřejmě tak chudá a má tak nedostačující slovní zásobu, že musí kreativci sahat až za hranice, aby našli nejvýstižnější výraz, který vyjádří tu pravou, ořechovou, podstatu televizního programu.

Ale jak si nad touto situací zahořekovat? Ach můj bože – hezké, české, ale už trochu obstarožní a oposlouchané klení. Krucinál – trochu lepší, ale stejně si člověk moc neuleví. Pro pána krále – dobré, ale chybí tam ono boží rouhání se. Mladí to mohou vyřešit rychle – povzdychnou si anglickými slovy Oh My God a jsou-li opravdu, ale opravdu znudění, tak jen pouhým OMG. To je totiž dostatečně výstižné a úderné. A co ti starší? S těmi to ještě tak špatné není. I když, řekněme si to na rovinu, jejich oblíbené hergot je vlastně také přejaté. Tentokráte z němčiny.

Jak je vidno, pokrok nezastavíme. Otázkou ale je, zda se tento styl mluvy dá za pokrok považovat. Nejedná se spíše o úpadek jazyka českého? Nebo jen o současný moderní trend, který s následujícími generacemi zase vymizí? A můžeme ještě vůbec o jazyce, který je natolik infiltrovaný cizojazyčnými prvky, hovořit jako o jazyce českém? Kdo ví. Pravdou ale zůstává, že v dobách národního obrození nebojovali velikáni jako Josef Dobrovský, Josef Jungmann, či Božena Němcová za češtinu proto, abychom ji o necelé dvě století později tímto způsobem hanobili. Samozřejmě nesmíme v žádném směru zkostnatět a zatvrzele lpět na formě, kterou se tehdy mluvilo a psalo. Ovšem i jazyk, nebo možná právě jazyk, bychom měli modernizovat s rozumem. A hlavně také se špetkou úcty – přinejmenším k těm, kteří ho pro nás  vydobyli.

Autorka: Alice Krejsová