Podle starého japonského pravidla Malé divadlo kjógenu překvapuje zrak, těší sluch a rozeznívá duši. Už dnes večer se o tom budou moci přesvědčit diváci na jedné z fakult Masarykovy univerzity.
Scéna ze hry Lahodný jed.Foto: archiv Malého divadla Kjógenu
Herci Malého divadla kjógenu, převážně brněnští divadelníci, už devátým rokem pravidelně uvádí představení kultivované grotesky samurajských dob. Dnes večer se chystají předvést své umění i na improvizované divadelní scéně atria Fakulty sociálních studií. Nejen studenti zde tak budou moci zhlédnout i jednoho z vyučujících, Igora Dostálka.
Čím se žánr kjógenu odlišuje od tuzemského chápání divadla?
Pracujeme s načasováním a přesně naučenými pohyby. Tato technika se přenášela z generace na generaci a za dobu svého vývoje byla dovedena k dokonalosti. Japonci se nechodí do divadla dívat, jak příběh skončí. Kulturní prožitek je v tom, jak se co stane, jakým způsobem herec a soubor prvky ztvární, jak si s nimi vyhrají.Obsah děje je přitom známý už šest set let.
Kde je hlavní kouzlo tohoto žánru?
Kjógen se nám jeví jako exotický, ale mezi japonskými žánry platí za velice střídmý. Hrajeme jej na prázdném jevišti a důležitou úlohu má divákova fantazie. Herec stylizovaným způsobem jedná, jako by překračoval řeku nebo se díval na strom a divák si užívá toho prastarého způsobu. Každý z nás někdy přeskakoval vodu a ví, jak se řeže dříví. Proto jsou naše hry naprosto čitelné v každém jazyku, napříč generacemi nebo sociálními vrstvami
Kdo vás učí správnou techniku?
Jednou do roka máme možnost několik dní pracovat přímo s japonským mistrem Šigejamou. Na několikadenním workshopu se intenzivně učíme choreografii a pravidla. Živost představení, která se skrývá hlavně v načasování, pak získáváme neustálým opakováním. Díváme se na videa a stále znovu zkoušíme stejné pasáže.
Chová se k vám mistr přísně?
Ano i ne. Je velkorysá osobnost. Ví, kde nastavit laťku, abychom to vůbec zvládli. Uvědomuje si, že jsme pouzí Evropané, kteří mají jinak stavěné tělo a jinou motivaci k práci než Japonci. Zajímá ho, jak si s tím umíme nebo neumíme poradit a jako správný učitel je také připraven se sám učit. Japonský student se totiž nezeptá, proč má něco udělat právě tak. Učitele má v obrovské úctě a učí se pouze opakováním a napodobováním. Dotazy neexistují, učitel jen opravuje. My nad vším přemýšlíme, například se ptáme: „Aha, on zrychluje, protože jde do kopce?". Říkáme něco, co mistr dobře ví, ale nikdy neměl potřebu to říct přímo. Přirozeně to chápe, ale naše dotazy ho baví.
Přesná hierarchie na jevišti zabraňuje, aby došlo k „cochcárně", kdy si každý dělá, co chce
Nesvazují herce přesná pravidla?
Záleží na tom, jestli se herec nechá svázat. Pracujeme s uměním v omezení. Hrajeme hru s pravidly, kde není čas na improvizaci.
Tradičně je světlo v sále upraveno tak, aby herec viděl do tváří diváků a mohl na ně reagovat. Jak interpreti spojují tuto tradici s přesně vymezenými pravidly jednotlivých her?
Vyznění vtipu ani příběh se nemění. Pravidla se i nadále dodržují, i když představitel hlavní postavy může upravit tempo hry danému večeru a náladě v publiku. Další herci se musí této změně přizpůsobit. Přesná hierarchie zabraňuje, aby došlo k „cochcárně", kdy si každý dělá, co chce.
Japonci hrají kjógeny nejčastěji na cypřišových jevištích ve speciálních ponožkách. Je těžké jeviště připravit?
Jeviště si nepřipravujeme. Nejhorší je hrát na koberci, ale s jakýmkoliv linoleem nebo kachličkami si poradíme. Nevětší problém máme, když je povrch špinavý. Japonci všude v interiéru chodí v ponožkách. Z podlah by mohli jíst. My se musíme přizpůsobovat prostoru, ve kterém hrajeme a někdy nemůžeme použít originální tradiční kostýmy, abychom je nezničili. Hlavní zážitek ale není z jeviště ani rekvizit. I když nám chybí tradiční dvanáctimetrový můstek nebo speciální povrch, přizpůsobíme se.
Důležité je napětí v těle herce
Je těžké umět se správně na jevišti pohybovat?
Je třeba se naučit klouzavou chůzi zvanou suriaši. Důležité je napětí v těle herce. Trik spočívá v pokrčených kolenou. Herec je mírně nahnutý dopředu. I když stojí nebo se malinko pootočí, vzbudí v divákovi jakýsi druh pozornosti ještě dřív, než řekne nějaký text.
Čím je zvláštní japonský humor?
Japonské frašky ukazují lidské nedostatky velice jemně a něžně. Nikdy nepřekročí hranice vkusu a nesnižuje se k vulgaritám. To neznamená, že by hry nebyly vtipné. Humor kjógenu je čistý. I při tom všem pranýřovaní září laskavostí.
Mariana Košíčková
Info-box:
Pod vedením japonského mistra Šigejamy spolek uspořádal několik dílen pro veřejnost a členové souboru třikrát navštívili mistra v Japonsku. Jejich tokijské představení loni v létě, vrchol kariéry divadla, navštívila i samotná princezna Akišinu.
Divadlo nemá svou vlastní domovskou scénu. Své představení uvádí ale například v divadle Husa na provázku, divadle Polárka nebo v atriu Fakulty sociálních studií.
