Harry Potter láká fanoušky na svůj sedmý film už od půlnoci

Stojím v Praze na samém vrcholku liduprázdného Václavského náměstí, v zádech mám Muzeum a dívám se na Václava na koni. Za čtvrt hodiny bude půlnoc, ale stále ještě je sedmnáctý listopad.

Dnešek je významný den. Nejen pro ty, kteří oslavují den boje za svobodu a demokracii nebo mezinárodní den studentstva. Je významný také pro ty, kteří dlouho čekali a dnes se dočkali. Pět minut po půlnoci totiž kina poprvé veřejnosti představí první polovinu sedmého dílu Harryho Pottera, Relikvií smrti.Svižným krokem spěchám okolo Opletalovy ulice, přes vylidněný Můstek a po Příkopech až ke Slovanskému domu. Kino, ve kterém první nedočkavci svou vytouženou premiéru uvidí, se dalo zvolit dlouho předem a o lístky byla velká rvačka. Pro mě je ale Slovanský dům místo symbolické a tradiční. Proto mířím právě tam. Před vchodem se už sešla velká skupina lidí, kteří mají ve veselých tvářích znatelný výraz zbožné natěšenosti. Mezi spoustou postav lze rozeznat i nadšence oděné v hábitu s kápí nebo kouzelnickém klobouku. Při příchodu ještě blíže vidím i řadu obličejů s jizvou ve tvaru blesku na čele nad kulatými brýlemi. Rozhlížím se dál a nestačím se divit. Vstup zdobí obrovská brána potištěná obrázky hlavních představitelů filmu, která se přímo nabízí jako pozadí k fotografiím. Mnozí toho využívají a občas přítomné oslepí blesk. Se značným úsilím se protlačím dál do atria kina, vyzvednu si předem zaplacené lístky a zařadím se do fronty, která se posunuje pomalu vzhůru ke kinosálům. Davové šílenství nabírá obrátek, všichni se překřikují, strkají do sebe a tlačí se na jezdící schody. Do začátku představení zbývá asi pět minut.

Nikam se nedá hnout. Kam se člověk podívá, někdo stojí, fronta se tvoří u stánků na občerstvení, na toalety i u vstupu do sálů. Nikdy by mě nenapadlo, jak to na mě bude působit. Bohužel se ze mě v návalu skalních fanoušků stává pomalu antifanoušek. Snažím se nepřipouštět si vřískající čtrnáctileté Harry Pottery moc k srsti a točím se k nim obranně zády. Jediné, co si pomyslím, je, kde mají asi rodiče a co dělají o půlnoci jinde než v posteli? Pak jen sama nad sebou zakroutím hlavou. To už jsem tak stará? O tolik mladší zase nejsou!

Konečně se pomalým postupováním ve frontě dostanu až ke svému místu a doufám, že člověk ve špičatém klobouku přede mnou svoji pokrývku hlavy začátkem promítání odloží. Rozhlížím se po přeplněném sále a přemýšlím, kam se asi usadí ten nekončící dav valící se z hlavní haly. Nějaká slečna v dokonalé kopii Bradavického hábitu se suverénně usadí poblíž mě na schody a já si fascinovaně prohlížím zblízka její plášť. Najednou se na jedné straně nadzvedne a slečna z něj vytáhne hůlku, kterou si poposune klobouk z čela. Nevím proč, vybaví se mi pan Tau a sama pro sebe se pousměji. Asi už jsem stará. Věkový průměr se přesto drží poměrně vysoko. Mezi vyčkávajícími diváky je i řada postarších párů, kteří si tuhle pohádkovou limonádu oblíbili číst v lenoškách při čaji o páté. Zatímco se moje myšlenky ubírají takovým směrem, světlo v sále se pomalu tlumí. Vřískot, pískot a potlesk, který to odstartoval, byl ohromný a nekončící. Na plátně se najednou objevil potemnělý znak Warner Bros, který se pomalu přibližoval k nám a v tom zazněly první tóny známé melodie potterovských filmů. To umlčelo už i poslední pískající slečny a já jsem si oddechla, že nás nečeká půlhodinový maraton trailerů a reklam. V duchu jsem děkovala, že tedy film opravdu začal pět minut po půlnoci a ne půlhodiny po ní.

Následující dvě a půl hodiny se nesou ve znaku dokonalých efektů, potemnělé atmosféry a napínavých dialogů. Ze strany diváků jde o dvě a půl hodiny lekání se, zadržování dechu a smíchu. Při závěrečných titulcích si dokonce uvědomuji, že celý film nebylo slyšet ani křoupání popcornu nebo srkání coly.

Dívám se na hodinky a zjišťuji, že je půl třetí a najednou si připadám nesmírně unavená. Všichni se líně sunou ze schodů dolů pomalu pryč ze sálu, někteří zklamaní, jiní uspokojení. Nechávám se unést davem až ven na ulici, kde se shluk potterovských nadšenců pomalu trousí různými směry do noční Prahy a každý si odnáší v hlavě řadu nezodpovězených otázek. „Snad se v druhém díle dozvíme víc,“podotýká na chodníku jedna ze skupinky fanynek a všechny definitivně odchází zpět do reality.

Anna Racková

Další reportáže, zprávy a postřehy studentů brněnské Masarykovy univerzity  naleznete na stránkách www.munimedia.cz/kurz/stisk