Hamlet na pódiu měnil svou podobu

Hned třináct inscenací mohli diváci zhlédnout na letošním Mezinárodním festivalu divadelních škol. Jedním z představení byla světoznámá tragédie Hamlet, kterou ztvárnili budapeští studenti z Univerzity divadla a filmového umění. 

Hamlet je jednou z nejznámějších Shakespearových tragédií. V minulosti herci napříč celým světem jeho drama ztvárnili mnoha různými způsoby. Netradičním způsobem se ho chopili studenti z Maďarska. O studentech se často říká, že s klasickými díly dokážou dělat „psí kusy“, což v případě maďarského Hamleta platí dvojnásob. Na začátku českého diváka může překvapit fakt, že jazykem inscenace je maďarština. Pro někoho to může být pouze malá překážka, pro jiného diváka ale nepřekonatelná obtíž, kvůli níž po dvaceti minutách představení raději opustil.

Rozhodla jsem se, že jazyk inscenace budu brát jako výzvu. Z klasických dialogů hry jsem tedy nerozuměla ničemu. Nicméně o to více jsem se soustředila na neverbální sdělení a pocity, které herci svými pohyby a mimikou vyjadřovali. První půl hodinu bych si ještě troufla říct, že opravdu hráli něco, co připomínalo Hamleta, přestože identifikovat hlavní postavy bylo kvůli pravidelnému střídání herců v jednotlivých rolích prakticky nemožné. 

První část představení byla tedy spíše zmatená, nutno ale podotknout, že nálady a emoce se proměňovaly jako na horské dráze. Chvilku jsem se musela sama sebe ptát, jestli je to ještě součást hry nebo jestli jeden z herců skutečně dostal záchvat šílenství. Student, o kterém je řeč, Attila Vidnyánszky, si na konci festivalu odnesl Ocenění Marta, které dostávali jednotlivci za „inspirativní a objevné počiny“.

Představení trvalo více než dvě a půl hodiny. Pozornost diváků ale herci zajistili tím, že s diváky komunikovali a jednou nás i přesadili.  Jaké bylo naše překvapení, když jsme byli prozatímním Hamletem požádáni, abychom jej následovali ven před divadlo. Tam, stoje na popelnici, nám umožnil nahlédnout do mysli maďarských divadelníků. Vysvětlil nám, že jejich cílem není vyvolat pouze úsměv nebo smutek, pocity, které předvádějí divadelní masky, ale spíše vytvořit kompletní zážitek s širokou škálou emocí. Poté následovala druhá část představení, kdy jsme už seděli v klasickém hledišti. Druhá část inscenace připomínala Hamleta snad už pouze v závěrečné scéně s číšemi vína a soubojem s meči. Zbytek výjevů vyvolával smršť pocitů, od smíchu po silné vnitřní rozrušení. Obzvláště znepokojivá byla scéna s moukou a krví, kterou na sebe herci vylili, načež diváky zahltili emotivními dialogy a monology.

Za dobu představení jsme, spolu s pološíleným Hamletem, měli možnost objevit snad všechny skryté dveře, průchody a způsoby uspořádání pódia a lávek, které v Divadelním studiu Marta jsou.  Nikdy jsme nevěděli, kde se některý z herců zrovna objeví a jakou bude mít jeho postava zrovna náladu. Někdy se před námi svlékla, jindy zabila Polónia skrývajícího se za závěsem. Scéna s Claudiovou modlitbou, kdy jeden z herců rychle vyskočil na židli, aby ztvárnil ukřižovaného Krista, byla už jenom třešničkou na dortu.

Celé představení ve mně zanechalo hluboký dojem, nejsem si ale úplně jistá, že existuje jednoduché zhodnocení natolik osobité interpretace klasického díla. Nicméně obdivuji především výkony herců, kteří na pódiu dokázali předvést snad všechny emoce, které existují, a hráli s neuvěřitelným zápalem. Odměnou jim může být Cena poroty “za intenzivní a energickou prezentaci v novátorském pohledu na kultovní drama“. 

Veronika Petrušková